Za největší úspěch své ochotnické kariéry považuje to, že na jejich představení chodí diváci, protože právě pro ně hrají. V současné době se spolkem nacvičují hru Ten, kdo utře nos, která má premiéru v pondělí v Městském divadle Pelhřimov.

Jsou nějaké rozdíly mezi ochotnickým divadlem současným a minulým, ať už z hlediska ochotníků samých nebo diváků?
Dřív bylo na všechno víc času. Dnes je větší shon a není na to klid, jaký býval. V tomto ohledu je dělat divadlo čím dál tím těžší. Naopak dnes máme zase více mladých hereček, ty v minulosti scházely. Co se týče diváků, tak my v Pelhřimově si nemůžeme vůbec stěžovat a musíme poděkovat všem divákům, kteří na nás chodí. Zajímavé ale je, že nejméně lidí zajde na premiéru a první reprízu a naopak úplně vyprodáno je až na derniéru. Přitom já miluji nejvíc právě premiéru. Všechno se hraje tak, jak je nazkoušeno, kostýmy jsou ještě čisté, neuválené a i ta nervozita k tomu patří. Prostě je to divadlo, jaké má být.

Máte dostatek zájemců o ochotničení z řad mladých lidí?
Před dvěma lety k nám mladí přišli, takže jich teď máme poměrně dost. Ale klidně kdyby někdo chtěl, tak přijít může, talentové konkurzy už neděláme. A kdo se dokáže přizpůsobit tomu dění tady, tak zůstane. Většinou je to ale jeden z deseti, nanejvýš dva.

Jaké typy her pro svá představení vybíráte?
Hrajeme hlavně veselohry, protože lidi se chtějí bavit. Vždy jeden rok hrajeme nějakou hru se zpěvy a další rok pak zase něco bez zpívání, protože ne všichni dobří herci umějí zpívat. Dalším problémem jsou pak autorská práva, protože ta dnes platíte za všechno. Nejdražší jsou české hry s hudbou nebo i zahraniční inscenace, když měníte eura. Neplatí se jen autor, který je už sedmdesát let po smrti.

Za dobu svého ochotničení máte jistě mnoho nezapomenutelných zážitků. Je však něco, na co obzvlášť ráda vzpomínáte?
Víte, to se opravdu takhle nedá říct. Člověk už spíš vzpomíná hlavně na ty, co už tu mezi námi nejsou. Když jsme jako mladí v Riegeru začínali, tak se po zkouškách představení vždy posedělo, popovídalo, a to jsou právě ty nejlepší zážitky. Dnes už na to není tolik času.

Na některých školách se vyučuje dramatická výchova. Jaký na to máte názor?
Já myslím, že to je výborné, protože děti se naučí veřejně vystupovat, naučí se zřetelně artikulovat a získají tím i větší sebedůvěru.

V minulosti bylo divadlo ve společnosti pojímáno všelijak – jako morální instituce nebo třeba jako happening – setkání. Jak vy si představujete to pravé divadlo?
Jednou pan Krejča řekl, že divadlo je jediná kulturní záležitost, kdy mluví živí lidé k živým lidem, a já myslím, že je to velká pravda. Osobně nejsem velký příznivec různých alternativ, třeba aby byla Rusalka hrána v džínách nebo tak. Také mám ráda hry, kde je nějaký děj, nějaká zápletka a myslím, že právě to lidi baví.

Marie Steinhauserová bydlí celý život v Pelhřimově. Tři roky studovala filozofickou fakultu a poté působila dlouhou dobu ve školství. Před důchodem pracovala jako šéfredaktorka v Pelhřimovském deníku. Má dceru a vnučku. Kromě ochotnického divadla ji baví i ruční práce. Mezi její divadelní a herecké oblíbence patří Laurence Olivier, Josef Kemr, Rudolf Hrušínský, Josef Somr nebo Boris Rösner. Ráda vzpomíná mimo jiné na postavu Káči, kterou ztvárnila v pelhřimovském představení známé pohádky Jana Drdy Hrátky s čertem.

Aneta Slavíková