Emma Smetana a Jordan Haj: V ČR se bere za provokaci vše, co je mimo průměr

Baví vás provokovat?
Emma: Ne. A přemýšlím nad tím, kdo vlastně záměrně provokuje. Asi zraněné duše nebo narušená ega, co na sebe nějak potřebují upozorňovat? Nenapadá mě zdravá struktura osobnosti, kterou si myslím, že s Jordym oba máme, jež by umožňovala zálibu v provokování. Je ale pravda, že české prostředí je nastavené tak, že jako provokace vyznívá skoro cokoli, co jde mimo průměr, co je osobité.
Jordan: To se tady opravdu hodně zaměňuje.
Emma: Popravdě řečeno, tahle otázka je legitimní, a přesto mě trošku irituje. Jakmile nejste usměvavé žoviální zlatíčko, které každému všechno odkýve, tak jste v rámci postkomunistické mentality kontroverzní nebo provokativní. To si myslím, že je velice nezdravý jev.

Uvědomujete si, že na někoho takhle můžete působit?
Emma: Já žiju v bublině, kde takhle asi na nikoho nepůsobím. Ale kdykoli z té bubliny vypluju, abych se vydala na „průzkum“ světa, který není bezprostředně nejbližší, zjišťuji leccos. A pak je to o rozhodnutí, jak moc chcete, aby se vás to týkalo.

I v Česku vyrostla hvězda pro Hollywood. Hugo Haas ale neměl na růžích ustláno

Zatímco Emma „vášně“ budí, u vás mi to nepřijde.
Jordan: My Češi jsme strašně zamindrákovaní chlapi. Se ženami máme velký problém z mnoha důvodů, které by se daly ze sociologického hlediska rozebírat do aleluja, ale na to jsou experti. Na čem se asi shodneme bez toho, aby se někdo urážel, je to, že Češi nejsou zrovna nejzdravějším typem mužů. Zaměňují totiž machismus a humpoláctví za normální chlapství. Proto nám tak imponují hulváti ve vysokých funkcích. Takové to: „Dostaneš flákanec.“ To máme rádi, přinejmenším nás to baví pozorovat, ale opravdu to neznačí zdravou chlapskou strukturu. A jelikož takoví jsme, tak máme problém s tím, vypořádávat se, mimo jiné, i se ženami, které mají jakýkoli názor nebo ho formulují způsobem, který nás znervózňuje.

Jsem si vědom toho, jaké kontroverze a emoce dokáže v lidech Emma vzbudit. Aniž by to mělo vyznít tak, že se jako partner zastávám své partnerky, to ona nepotřebuje, tak pravda je taková, že ve francouzské nebo americké talkshow by způsoby jejího vyjadřování byly vnímány jako absolutně normální, zdravé, sebevědomé, inteligentní, hodny spíš ocenění nebo alespoň normálního přijetí. Ale tady to dokáže v některých lidech vyvolat takové emoce, že ji pro svůj klid potřebují označit za arogantní nebo povýšenou. Já jsem obecně hodně háklivý na lidi, kteří o ostatních mluví jako o povýšených a arogantních. Pro mě je to tak „mužikovské“! Proč mě má trápit to, že je někdo arogantní? To se cítím jako sluha? Proto mám mindrák z toho, že se někdo chová vznešeně?

Tím jste teď Emmě složil hold, což je krásné, ale utekl jste mi od otázky. Proč vy nepůsobíte dojmem jako vaše partnerka?
Jordan: Já tak nepůsobím, protože… Máte diskuse pod články?

Ne, my vycházíme pouze v tištěné podobě.
Jordan: Tak to je dobře, protože to by se ty diskuse rozjely… (smích) Řeknu vám totiž strašnou věc, co bude znít úplně nejhůř, ale myslím, že inteligentní čtenář to pochopí. Já jsem třiatřicetiletý, slušně, hezky, laskavě a objektivně atraktivně vypadající muž, a tím pádem si v této zemi můžu dovolit úplně cokoli. Spolu s dalšími třiceti až padesátiletými chlapy můžu nakráčet do banky, udělat tam hezké oči a domluvím si cokoli. Třeba to, že tu banku vykradu. Pak se usměju a odejdu. Říkám to samozřejmě s nadsázkou, ale je to tak, že moje pozice jako muže je úplně jiná než pozice ženy. Když se člověk podívá na DVTV rozhovory, tak vidí, že otázka kladená Martinem Veselovským, s tím jeho krásným šedivým strništěm a „lookem“ sympatického muže, a stejná otázka položená Danielou Drtinovou nebo Emmou, vyvolá v divákovi zcela jinou reakci. „Co si to dovoluje?! Káča… Tohle říct!?“ versus: „To je takovej sympaťák, jak to řekl.“ To je ten mindrák v nás. My, chlapi tady v Čechách, to v sobě nemáme vyřešené. Nemáme to vyřešené s mámou, s partnerkou ani s autoritami. Ze mě teď mluví Izraelec, co vyrůstal v horkokrevné zemi, kde mají milion problémů, ale tohle není jeden z nich.

Jak jste říkal, toto téma je spíš pro sociology, tak pojďme dál. Jste rodiči dvou malých dětí, jak vypadá domácnost zaneprázdněných umělců v reálu?
Emma: Neexistují dva po sobě jdoucí stejné dny. Řád nám ale dává školka, takže je jasné, že Lennonka chodí spát ve stejnou hodinu. Nás se to ale netýká, my ji uspíme, ale pak se zvedneme a usínáme v průměru o sedm hodin později. Tři a půl roku v tom ale Lennonka „jela“ chudinka s námi, od rána do noci. Pak přišla školka a člověk chce dostát tomu, že těch šest sedm hodin denně bude mít jeho dítě standardní dětství v dětském kolektivu a systému. Čili vycházíme z toho, že jsou určité časové imperativy, kterým je třeba dostát.

Chodíte spát o sedm hodin později než děti, ale zároveň s nimi vstáváte?
Emma: Loni se to rozjelo tak, že máme v posledních měsících spánkový průměr asi čtyři hodiny, což není vůbec dobré. Ale teď zapracujeme na tom, aby se to zlepšilo. Když byly druhé dceři Arielce asi tři měsíce, rozhodli jsme se, že přestaneme být hrdinové a najdeme si chůvu. Bylo to skvělé rozhodnutí. Na skládání a tvorbu si teď uděláme čas snáz, když víme, že tento opěrný bod máme.

Mistr dílny Vojtěch Kotek: Baví mě přicházet na to, co se jak dělá

Řada párů si děti pořizuje později, vy jste nad „odkladem“ nepřemýšleli?
Emma: My jsme to taky hodně odkládali. Když se nám narodila Lennonka, byli jsme spolu už osm let. Takže vzhledem k tomu, jak mladí jsme byli, když jsme se spolu dali dohromady, bylo nám dvacet a devatenáct, tak z pohledu délky našeho vztahu se dá říct, že jsme to vlastně odkládali dlouho.

Takže jste vztah chtěli posunout do další fáze?
Emma: My jsme se potřebovali v čase ujistit, že budeme správní rodiče. Jeden, druhý a oba dohromady. (smích) A taky si myslím, že jsme věděli, že první dítě nebude poslední, což není něco, co bychom si vlastně nějak říkali. Člověk si až během rozhovorů s novináři uvědomí, že jsme některé věci možná ani neprodiskutovali a neverbalizovali. (smích) Nám bylo zkrátka jasné, že nebudeme mít jen jedno dítě, a když chcete dětí víc, a máte s kým, tak do devětatřiceti asi nečekáte.

Nebál jste se stát se otcem v osmadvaceti?
Jordan: Nebál. V Izraeli mají všichni hrozně brzy hrozně moc dětí. Mít kolem sebe několik „řvoucích opičáků“ v různých fázích vývoje je pro mě tím pádem naprosto přirozené. Navíc mám ADHD, tedy poruchu koncentrace, takže já se moc nesoustředím. A ani mě to tolik nevykolejí. Já se od toho křiku dokážu odpojit, to je v pohodě. (smích) Takže strach jsem z toho neměl a načasování bylo přirozené.

Změnilo vás nějak otcovství?
Jordan: Narození Lennon mě začalo přetvářet do trošku jiného člověka. Chlapi si v sobě mezi dvaceti a třiceti reformulují, co to vlastně znamená být správný chlap. Průběžně hledají ideály v otci, ve filmových postavách, což více či méně zabírá, nebo tak to alespoň vidím kolem sebe. Muži se vždycky něčeho chytí, pak na to zapomenou, aby se nakonec vrátili k tomu, jací byli, a dělají stále stejné chyby. Až s Lennon jsem si doopravdy osvojil nové komunikační návyky, které jsou zásadní pro to, být vedle dítěte důstojným rodičem. V osmnácti si chlapi myslí, jak budou rázní, jak řeknou všechno a všem na rovinu, ale reál ně není na světě ani v celém vesmíru důvod tohle dělat, protože člověk proleze životem s čímkoli. Může být zbabělec, a proleze všechno. A mně najednou v kontextu toho, že jsem otec, začal být určitý druh srabství a zbabělosti tak moc cizí, že už to nebylo jen v rovině zásad. Takže takhle mě to změnilo. Navzdory tomu, že jsem od přírody spíš nekonfliktní a možná i trochu bojácný člověk.

Jste spolu třináct let, jste tudíž, co se týká vztahů, poměrně „držáci“. Co je pro fungující partnerství nejdůležitější?
Emma: Podle mě je to soubor klíčových parametrů shody v oblasti humoru, zájmu o podobné věci, aniž by to znamenalo názorovou shodu, ale přinejmenším to, že se ti dva dívají na stejné věci nebo obecněji řečeno – dívají se stejným směrem. A pak taky schopnost se pro sebe navzájem znovu a znovu nadchnout. Je fajn zjistit, že to po třinácti letech stále jde. Přiznávám, že já bych si na to, že to může nevyprchat, před těmi třinácti lety nevsadila.

Herec Igor Orozovič: Každá věc, kterou vezmu, mě formuje

Co je pro vás v partnerství důležité? Tedy to, aby spolu dva lidé vydrželi, aby to pro ně bylo fajn a příjemné, ne jen, že jsou vedle sebe nebo spolu?
Jordan: Tak především by se neměli spokojit s tím, že je něco jenom fajn a příjemné. To si myslím, že je absolutní peklo, to je inferno, spokojit se s tím, že je něco fajn a příjemné. Mluvím z perspektivy člověka, který je beznadějný romantik. Co není dokonalý tvar, klidně i dokonalé peklo nebo dokonalý fail, tak je napůl, je to zbytečné, ztráta času a mně to trhá srdce. Trhají mi srdce vztahy spokojených lidí, kteří nejsou zamilovaní, a trhají mi srdce promarněné příležitosti. Aby byl vztah dobrý, tak musí být dobrý, pokud to zjednoduším. Musí dávat smysl.

Nedávno jsem někde slyšel takovou hezkou věc, myslím, že to říkal Jordan B. Peterson, můj oblíbený psycholog. Každý člověk si během života maluje svými hodnotami, tím, co považuje za pravdu, co považuje za lež, koho považuje za přátele a nepřátele, subjektivní mapu svého světa, toho, ve kterém chodí on. A mně přijde hezké, když jsem koukal na nás dva, že se můžeme na hrozně moc věcech neshodovat, nebo naopak shodovat, souhlasit spolu nebo nesouhlasit, ale reálně chodíme po stejné mapě. Když se podíváme na zem, kde je namalovaná mapa našich životů, potažmo světů, ve kterých žijeme, nehledě na to, jestli spolu za pár let budeme, nebo nebudeme, tak chodíme po úplně stejné mapě, kterou jsme společně malovali.

A v téhle mé abstraktní představě malování map mi přijde děsivá představa, že můžou být hrozně zamilovaní lidé, co vedle sebe žijí, a každý si chodí po úplně jiné mapě. Emma: Kdybychom se někdy rozcházeli, tak se asi nestane, že by to bylo se slovy: „Jak jsem se mohla tak zmýlit?!“ Hrozí nám toho teoreticky mnoho, ale překvapení z toho, jaký ten druhý je, takovou tu deziluzi, v podstatě vylučuju.

Chodíte po stejné mapě. Existuje ale něco, v čem se neshodnete? Opravdu nikdy neshodnete?
Jordan: Já si třeba neujíždím na romské hudbě a vlastně ani na těch Backstreet Boys a Britney Spears… Ne jako ty. (smích) Emma: Já se nedívám na horory a neshodneme se na tom, jak velká míra pořádku je nutná pro to, aby byl člověk v klidu. To je ale v mém případě novinka a tak trochu podraz na Jordyho, protože před třinácti lety chodil s bordelářkou, která se v období prvního těhotenství najednou přistihla u toho, že doma potřebuje mít uklizeno, což je úplný bizár. Ovšem tohle je nepodstatné. A nenapadá mě nic zásadního, v čem bychom si nerozuměli.

V čem jste se svému muži přiblížila, o čem by vás předtím ani nenapadlo, že budete dělat?
Emma: Tak třeba všechno, co teď dělám. (smích) Díky Jordymu jsem zjistila, že se můžu zkusit vrátit ke svým snům z dětství. Když jsme se poznali, Jordy nastupoval na DAMU a já před sebou měla ještě tři roky na vysoké škole, kde jsem studovala se zaměřením na politologii, evropské záležitosti a mezinárodní vztahy. Pochopitelně mě to bavilo a zajímalo, proto jsem to studovala, ale nenaplňovalo mě to takovou tou opravdovou vášní a zápalem, který ve mně vždycky vzbuzovala hudba. Myslím si, že Jordyho role, přivést mě zpátky k hudbě a přimět mě k tomu, abych se jí pokusila věnovat nejen jako koníčku, je zásadní a klíčová. Takže bych bez něj určitě nedělala hudbu. Tedy to, co mám nejradši.

Alena Šeredová: Svatba? Dávám našemu životu volnou cestu

Čím jste se Emmě přiblížil vy?
Jordan: Já pocházím z úplně jiného backgroundu a Emma naopak z velmi konkrétního backgroundu. Tím mám na mysli odkaz Emmina táty Jirky Smetany. Je to takový Woody Allen – New York – Londýn – Beatles – Paříž odkaz. To bylo něco, co já v osmnácti letech neznal, a najednou jsem to přijal za vlastní kulturu do té míry, že s nadsázkou říkám, že jsem první generace svého druhu. Já bych nerad, aby to vyznělo tak, že plivu na svůj background. Ale díky setkání s Emmiččiným tátou po stránce vlastní identity nenavazuju na to, odkud přicházím. Proto se považuji za novou generaci a mé děti vyrůstají v hodně jiném světě, než ve kterém jsem kulturně vyrůstal já. Emma: Jinými slovy: Můj tatínek, který kdyby žil, oslavil by v prosinci šestasedmdesát, by byl jedním z asi deseti českých mužů svého věku, který by Jordymu pochválil jeho perlové korále na krku.

Pracujete spolu a taky spolu vychováváte děti. Čím by se dal vystihnout vzájemný přínos do vašeho vztahu?
Emma: Dal by se vystihnout třeba tak, že díky mně dojdeme o něco dál a o něco přesněji do cílové branky a díky Jordymu je ten proces příjemnější. A to i pro naše spolupracovníky. Jordy má v sociálním kontaktu o něco větší nadání a já mám občas problém, že se nechci moc zdržovat tím, abych byla přehnaně milá, laskavá, citlivá, protože myslím na to, že se musí dojít do cíle. Takže bych ráda vyzdvihla Jordyho empatii, která je vzácnou věcí u lidí, kteří jsou tak nadaní jako on, a já to moc obdivuju.

Jsme na prahu nového roku. Jaké máte pracovní plány?
Emma: Slovo plány v kontextu pandemie, která asi jen tak nezmizí, zní v podstatě srandovně. Ale chtěli bychom vyjet na evropské turné. Základní zastávky jsou jasné: Paříž, Berlín, Brusel. Další adresy budeme přidávat podle toho, jak to bude pandemicky vypadat, a podle toho, kde budeme mít pocit, že je na nás někdo aspoň trošku zvědavý. Přinejmenším třeba z řad českých krajánků, jejich kolegů z práce, milenců a milenek, co přijdou z donucení. (smích) Jordan: A na řadu přijde i nové společné album, které vyjde na jaře, nebo spíš skoro v létě. A k němu chystáme i turné po Česku, které by díky našemu aktivnímu konci uplynulého roku mohlo být moc hezké. Pokud na nás tedy lidé do té doby nezapomenou. (smích)