U zrodu stanice stála od počátku. „V 90. letech jsem pracovala na odboru životního prostředí a myšlenku na zřízení útulku se nám podařila dotáhnout do zdárného konce. Potom jsem si na chvíli odskočila do jiného zaměstnání a do Archy se vrátila v roce 2006,“ popsala své začátky Hancvenclová. V letech 2006 až 2008 působila jako vedoucí celého centra. Pak zjistila, že ji to více táhne k přímé péči o zvířata, takže zaměřila svou pozornost na záchrannou stanici.

„Přírodovědné vzdělání a praktické zkušenosti jsou důležité. Dále nemít strach ze zvířat a umět s nimi manipulovat."
Archa – Centrum pro zvířata v nouziArcha – Centrum pro zvířata v nouziZdroj: Deník / Gabriela Volná Garbová

Záchranná stanice poskytuje pomoc handicapovaným volně žijícím zvířatům, tj. takovým, kteří jsou v důsledku zranění, nemocí či jiných okolností dočasně či trvale neschopní přežít ve volné přírodě. „Kromě samotného odchytu, odbornému ošetření a léčbě se věnujeme i odchovu nalezených opuštěných mláďat a jejich navracení do přírody a vytvoření důstojných podmínek pro dožití trvale handicapovaným zvířatům,“ nastínila základ práce Hancvenclová. Zavzpomínala na jeden z prvních těžších případů, jímž byla srnka běhající v okolí Vratislavic nad Nisou s drátem utaženým kolem krku. „Několik měsíců se nám ji nepodařilo odchytit, jezdil i veterinář s uspávací puškou, ale zasáhnout zvíře uspávací střelou není jednoduché. Nakonec se ji podařilo chytit a ošetřit.“

„Přírodovědné vzdělání a praktické zkušenosti. Dále nemít strach ze zvířat a umět s nimi manipulovat. A v neposlední řadě ochota se neustále vzdělávat a být časově flexibilní,“ popsala vedoucí stanice ideálního pracovníka. Sama pracuje v režimu dvanáctihodinových směn a není výjimkou, že musí zůstat déle.

„Dříve jsem plakala nad každým uhynulým zvířátkem, které jsem piplala, ale teď už jsem nad věcí, jinak by to člověka semlelo.“
Archa – Centrum pro zvířata v nouziArcha – Centrum pro zvířata v nouziZdroj: Deník / Gabriela Volná Garbová

Nejhezčí pocit zažívá, když může vypustit zdravé zvíře zpět do přírody. V tom okamžiku ví, že její práce má smysl a pomohla zachránit živého tvora. Jak sama říká, snaží si nevytvářet ke zvířatům osobní vazbu s tím, že výjimku dělá u trvale handicapovaných zvířat, která zůstávají na stanici. „Dříve jsem plakala nad každým uhynulým zvířátkem, které jsem piplala, ale teď už jsem nad věcí, jinak by to člověka semlelo,“ svěřila se Ivana Hancvenclová.

Záchrannou stanicí projde ročně tisíc zvířat, někdy dokonce až 1 500. Nejčastěji se jedná o ptáky a jejich mláďata, která vypadla z hnízd. Dále netopýři, jejich počet činí 300 až 400 kusů ročně. Z dalších savců lze jmenovat ježky, veverky či srnky. „Pro zraněná zvířata si buď přijedeme, do roka máme 400 výjezdů, nebo ho k nám dopraví lidé. Následuje vyšetření veterinářem a případné ošetření,“ popsala příjem zvířat vedoucí stanice.

„Pro zraněná zvířata si buď přijedeme, do roka máme 400 výjezdů, nebo ho k nám dopraví lidé."
Archa – Centrum pro zvířata v nouziArcha – Centrum pro zvířata v nouziZdroj: Deník / Gabriela Volná Garbová

Zachránit a vypustit se podaří přibližně 60 % zvířat. Čtvrtina uhyne nebo se musí utratit. A ten zbytek buď zůstává trvale u nás či v jiné záchranné stanici. Občas mají o vzácné druhy zájem i zoologické zahrady. „Když jsme začínali v roce 2005, příjem byl 65 zvířat za rok a nikdy jsme si nemysleli, že to poroste do takových čísel,“ řekla Ivana Hancvenclová.

Během jejího působení jí prošla rukama řada unikátních pacientů, ať už se jednalo o kriticky ohroženého brodivého ptáka bukače velkého, potlučeného koloucha či nebezpečného pavouka rodu Loxosceles. Nejraději ale vzpomíná na lišáka Rudolfa. „Lišák chodil až k chalupám v Rudolfově, kde žral psům jídlo. Lidé se obávali, že má vzteklinu, tak jsme přijeli a odchytili ho pomocí sklopce. Zjistili jsme, že má srostlou zlomeninu přední nohy a kvůli tomu se není schopen ulovit jídlo sám. Nechali jsme si ho ve stanici, ale po několika měsících si prokousal díru a utekl. Báli jsme se, že se ho budou lidé bát a někdo ho zabije, tak jsme se obrátili na média. A jelikož byla okurková sezóna, chopila se toho i celostátní média a ze mě se stala telefonní ústředna. Volala paní, že viděla Rudolfa na severní Moravě, v Jablonném prý zase ukradl boty od domu. Po třech týdnech volala paní z Rudolfova, že se lišák vrátil. Byl schopný přejít celý Liberec a vrátit se do Jizerek, i myslivce překvapil jeho orientační smysl. Nakonec jsme se dohodli s místními, že ho tam necháme a nakonec jim přirostl k srdci a starali se o něj,“ popsala originální případ se šťastným koncem.

"Uvítala bych projekty, které se zaměřují na ochranu stanovišť a ekologickou výchovu."
Archa – Centrum pro zvířata v nouziArcha – Centrum pro zvířata v nouziZdroj: Deník / Gabriela Volná Garbová

To, že se v práci nenudí, dokazují i kuriózní výjezdy. „Když tady pracoval kolega, přivolal ho pán s tím, že v Nise je leguán. Z něho se vyklubal gumový dinosaurus. Já osobně jela k případu uhynulého hada ve skalce a místo něj našla kus plastového košíku. Výjimkou nejsou odchyty hospodářských zvířat. Loni během silných mrazů jsme odchytávali sele pobíhající po sídlišti na Kunratické,“ zavzpomínala vedoucí stanice.

V záchranné stanici se usídlili trvale převážně ptáci, ať už se jedná o orla královského Barta s amputovaným křídlem či drobné pěvce, dále handicapovaní netopýři či kuna skalní Méďa. 

„Z přechodných obyvatel to jsou nyní hlavně různá ptáčata, dále ježci, jednoho srazilo kolo a zlomilo mu nadočnicový oblouk, dvě srnky a veverky. Snažíme se, aby i existence zvířat, která tu zůstanou trvale, měla smysl. Poštolky pomáhají jako adoptivní rodiče, starají se o malá poštolátka, která vypadla z hnízda,“ přiblížila místní obyvatelstvo oddaná pracovnice.

„Přála bych si, aby nás tu mohlo být víc, uvolnily by se ruce pro projekty, které jsou důležitější než vlastní zachraňování zvířat."
Archa – Centrum pro zvířata v nouziArcha – Centrum pro zvířata v nouziZdroj: Deník / Gabriela Volná Garbová

A co by přála, aby se podařilo na stanici dokázat v dalších letech? „Aby nás tu mohlo být víc, uvolnily by se ruce pro projekty, které jsou důležitější než vlastní zachraňování zvířat. To, že vypipláme stovky jedinců a vypustíme poraněná zvířata, pomůže jednotlivcům, ale neprospějeme populaci. Uvítala bych projekty, které se zaměřují na ochranu stanovišť a ekologickou výchovu. V současné době vlastně jenom zachraňuji a ošetřuji zvířata, ale nemyslím si, že to patří mezi primární cíl záchranné stanice. Podle mě je hlavní předcházet tomu, aby se tyto situace děly,“ odpověděla na otázku Ivana Hancvenclová.