Jak jste se k roli Anežky dostala?
Zavolali mi zhruba dva roky před začátkem natáčení z castingu, že si mě Peter Bebjak vybral, aniž si mě vyzkoušel. Hodně mile mě to překvapilo, protože jsme spolu nikdy předtím nepracovali. Režiséři se totiž většinou chtějí na kamerovkách přesvědčit, jestli se jim daný člověk na roli opravdu hodí. Když mi pak řekli, o jaké téma půjde a že mi bude hrát bráchu Honza Cina, rozhodla jsem se do toho jít, aniž jsem měla přečtený scénář.

Na co se při prvním čtení scénáře nejvíc soustředíte?
Samozřejmě si všímám především věcí týkajících se mé role. Člověk je při tom vždycky trochu nervózní, protože přesně neví, co ho čeká, zvlášť pokud je tam třeba zmíněna nějaká nahota… U Herce mě na první dobrou hodně zaujala silná scéna, kterou tam mám s Adrianem Jastrabanem, který hraje našeho estébáckého souseda. Téhle scény jsem se bála, už během čtení jsem si říkala, jak ji režisér asi pojme. Pak mě bavily nuance mezi bratrem a sestrou, jak jsou rozdílní, ale mají se rádi. Líbí se mi také, jakou tam má moje postava přesmyčku, ale to nemůžu prozrazovat, aby diváci nebyli ochuzení o překvapení. Těšila jsem se i na natáčení scén s babičkou, kterou nám hraje Emília Vášáryová. A byla jsem také dost zvědavá, jak budu vypadat, až mě navlíknou do popelářského oblečení.

Vy hrajete popelářku?
Ano. Kvůli tomu, že naše rodina nemá dobrý kádrový posudek, se musíme živit, jak se dá. A do jiné práce Anežku nevzali, proto popelářka. V padesátých letech jezdili s odpadem ještě koně, popelnice se vozily na povozu. Na sobě mám šílené oblečení, vypadám v tom fakt hrozně. Celkově jsem na výsledek hodně zvědavá, protože jsem během natáčení měla takový pocit, jako by ze mě spíš udělali Honzovu matku než sestru. A teď si vezměte, že mého partnera hraje Honza Nedbal, který vypadá tak na patnáct. Když jsme stáli vedle sebe, připadala jsem si zvláštně. (směje se)

Co jste si řekla, když vás do popelářského mundúru nastrojili poprvé?
Hlavně jsem se smála, protože to byly fakt velké kalhoty, jako pro nějakého obrovského chlapa. Je to tak ale schválně, rodina totiž neměla peníze, takže člověk nosil, co měl. Dali mi ještě šátek na hlavu a zašpinili mě. Ráda si zkouším tyhle věci, kdy nemusím být za hezkou a mohu se zošklivit. Do této doby mě většinou stylizovali do různých krásek, kdy jsem si stejně krásná vůbec nepřipadala. Anežka neřeší, jak vypadá. Užívala jsem si tento druhý extrém.

Vzpomenete si na nějaký kostým nebo masku, které byly něčím zvláštní?
Jako první jsem si vzpomněla na to, když jsme na Jatkách 78 zkoušeli inscenaci Honey a jak mezi námi Jarda Plesl chodil během zkoušení v kostýmu pandy. Smáli jsme se mu. Já osobně musela do fáze, kdy mi nevadí být ošklivá, dospět. Dřív jsem s tím měla, přiznávám, docela problém. Učím se pracovat s tím, že to před kamerou nejsem já, ale postava, kterou chci co nejlépe ztvárnit. Pokud jsou maskéři a kostyméři otevření dialogu a pracujeme na tom všichni dohromady, pak mě práce moc baví. Zrovna u Herce se tohle všechno hezky potkalo. Ostříhali mi vlasy na mikádo a obarvili mě. Maskérka mi chtěla dát původně paruku, aby mi zachránila vlasy, ale když jsem viděla Petera Bebjaka, jak moc mu záleží na tom, abychom si byli s Honzou aspoň v něčem podobní, tak jsem do toho šla, i když jsem se tomu zpočátku hrozně bránila. Myslím, že to celku nakonec hodně pomohlo. Těšila jsem se však, až budu mít zase svoji barvu, jenže teď točím další film, kde mě chtěli mít zase trochu tmavší a starší, protože jsem maminkou dvou dětí. Takže jsem v tom znovu, ale pak už se opravdu vrátím ke svým vlasům.

Lezl vám nějaký kostým vysloveně na nervy?
Jasně, například v Hořícím keři. V 60. letech se nosily špičaté podprsenky, a aby se nepromačkávaly, tak mi do nich kvůli kameře strkali molitan. Dostala jsem z něj vyrážku na prsou. Teď tedy doufám, že z téhle informace neuděláte titulku na obálku, to bych vás praštila. (směje se) Naštěstí šlo jen o pár natáčecích dní, takže se to dalo vydržet. V Herci jsme zase měli nasazovací punčošky, které držely na gumě. Ještě neměly podvazky, ale jen tuhle gumu, a tak se mi neustále srolovávaly. Pořád mi padaly, zvlášť když jsem měla v záběru běhat. Pamatuji si, jak jsem jednou prosila kostymérky, ať mi gumu pořádně utáhnou, jenže to mi pak málem odkrvilo nohu. (směje se) Člověk vydrží hodně, třeba i chůzi v malých botách, když holt na skladě nemají vaši velikost.

Znáte nějaké filmy z padesátých let? Třeba Anděla na horách, Dovolenou s Andělem, Hudbu z Marsu nebo Pyšnou princeznu?
Mám přehled až o filmech od šedesátých let. Tyhle, co jmenujete, jsem nikdy neviděla. Znám je jen podle názvů. Víte, proč jsem je asi nikdy neviděla? Problém byl v tom, že kdykoli něco takového v televizi běželo, táta ihned přepínal na jiný program. Navíc začal nadávat, co to dávají, takže nějaké budovatelské filmy u nás neměly šanci. Nemohla jsem s tím tedy přijít do kontaktu. Tedy samozřejmě kromě Pyšné princezny, k té jsem se nějak potají přece jen dostala, měla jsem ji vždycky ráda. Tyhle budovatelské vymejvárny mozků mám ovšem v podvědomí. Vím, o jakou šlo propagandu i to, že to tak bohužel ve spoustě států dodnes funguje, viz Severní Korea. Je šílené, co se ještě dnes může dít.

Zmínila jste se, že vám opět kvůli filmu obarvili vlasy. O jaký projekt se jedná?
Jde o film Slovo, což je další setkání s Beátou Parkanovou, se kterou jsem dělala Chvilky. Jedná se o příběh z šedesátých let, ale mám tam menší roli. Hlavní dvojici hrají Gabriela Mikulková a Martin Finger. Před pár dny jsem se vrátila z natáčení z Polska, a ještě mi zbývá dotočit několik scén. V Polsku jsme se navzdory špatné předpovědi nakonec koupali v moři a svítilo nám sluníčko, přestože mělo původně pršet. A teď vám řeknu jednu šílenou věc. Hádejte, co jsem musela kvůli tomuto natáčení udělat?

Netuším. Copak?
Musela jsem si nechat narůst chlupy v podpaží! Celé prázdniny jsem tedy chodila s tímto porostem a kamarádi si ze mě dělali srandu. Jak vidíte, herec musí udělat pro roli cokoli. Ale nebojte se, už jsem to shodila. (směje se)

Chystáte nyní něco nového?
(usmívá se) Říkám své agentce, že by si mohla otevřít agenturu pro líné herce. Víte, mám svoji práci opravdu moc ráda, ale dobrého pomálu, abych si jí mohla stále vážit, aby mě bavila, abych měla čas na rodinu, kamarády, na housle. Takže jsem po Herci natočila druhou sérii Život je hra pro mall.tv, což byla velká sranda. Pak jsem měla volno, vzápětí přišla korona, takže jsme byli s partnerem zavření na chatě, kde jsem se připravovala na závěrečné bakalářské zkoušky na HAMU a psala bakalářku. Minulý týden jsem udělala státnice, takže teď budu dělat magistra. Jinak mám před sebou, dovolí-li současná situace, pár představení Honey, ale jinak se chci soustředit hlavně na školu a na sebe. Tahle doba mě naučila, že jsou mnohem důležitější věci než mít jen spoustu práce a kvůli tomu pak nemít čas na obyčejné věci a fajn lidi kolem…

Jenovéfa Boková:
Narodila se 16. května 1992 v Praze. Je nejmladší dcerou politického aktivisty Johna Boka a malířky a sochařky Jitky Bokové. Věnuje se hře na housle, studuje HAMU. Společně se sestrou Kristýnou si zahrála ve filmu Občanský průkaz. Za roli Anežky v dramatu Chvilky získala Českého lva. Vidět jsme ji mohli ve filmech a seriálech Svatá čtveřice, Revival, Hořící keř, Fotograf, Ženy v běhu, Já, Mattoni, Život je hra, Strážmistr Topinka. Na divadle vystupuje jen v jedné inscenaci, a to v projektu Honey Miroslava Krobota.