Včelmistryně zasvěcuje děti do tajů života včel

Ačkoliv ji dříve včelaření nic neříkalo, a dokonce jí ani med nechutnal, nakonec si nechala poradit a včely si pořídila. Vždycky se snažila žít v souznění s přírodou, všechno, co s přírodou souviselo, jí bylo blízké. „Nejprve jsem si musela prodělat včelařskou pubertu. Včelařila jsem stylem pokus – omyl. Musela jsem se vyptávat zkušených včelařů, jak na to. Musela jsem se všechno učit. A taky více naslouchat přírodě - sledovat počasí, hlídat, co právě kvete, sledovat, kam včely lítají… A musím říct, že mi to udělalo moc dobře,“ vzpomíná na své začátky Ivana Řezníčková.

Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová

Včelaření ji nakonec chytlo natolik, že se dokonce přihlásila k dálkovému studiu tříletého učebního oboru včelař v Nasavrkách. „V pětapadesáti letech jsem znovu nastoupila do školy. Musela jsem udělat přijímací zkoušky z matematiky a češtiny. Na školu jsem se dostala. Bylo nás tam více starších, věkové rozhraní se pohybovalo tak od čtyřiceti do osmdesáti let. Vloni se nám školu podařilo zdárně dokončit a stali jsme se včelmistry,“ říká absolventa oboru včelař.

Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová

Ivana Řezníčková vede také včelařský kroužek pro děti. A k výuce přistupuje tak, aby si všichni mladí včelaři na vlastní kůži vyzkoušeli, co tento obor obnáší. Každý z nich si s její pomocí vyrobil vlastní úl, který si pak převezl domů, „Já jsem je poté postupně objížděla. Nejprve jsme se – většinou i s rodiči – oblékli do ochranného oděvu, nasadili si kukly, a pak jsme se vydali k úlu. A tam jsme společně pracovali,“ popisuje dětské včelaření v praxi včelmistyně. Žihadel se prý ona ani její svěřenci nebojí. „My se na ně těšíme. Jsme takto vlastně očkovaní, včelí jed nám jen zlepšuje obranyschopnost na další žihadla,“ tvrdí Ivana Řezníčková.

Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová

Dnes má v kroužku patnáct dětí. Od těch nejmenších, které do školy teprve nastoupily, až po ty starší a zkušenější. „Učíme se všechno – medování, chytání rojů, usazování, zakrmování, léčení… Děti mají úly doma a já je pořád objíždím. Celé léto vlastně projezdím. V autě mám pořád připravené pomůcky na chytání rojů i ochranné oblečení. A taky včelařské zápisníky, kam si zaznamenávám všechno, co jsme dělali. Děti to baví a mě taky. Říká se, že kdo včelaří dva roky, tak jej včela pohltí a je včelař nadosmrti,“ uzavírá nadšená včelařka.

Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová