Babiš by pokračoval v Zemanově vládnutí jinými prostředky, říká Jiří Přibáň

Na prahu nového roku se zamýšlíme nad tím uplynulým, který nebyl pro Evropany a především Ukrajince dobrý. V čem se svět změnil?
V tom, že válka vstoupila přímo do Evropské unie. Před Putinovou invazí na Ukrajinu jsme si mysleli, že války se odehrávají v jiných částech světa a Evropa musí řešit jejich důsledky a humanitární katastrofy. Sama představa války v Evropě však vypadala natolik absurdně, že až do poslední chvíle někteří znalci ruské politiky i část evropských politických elit považovali ruskou válečnou agresi jen za planou hrozbu. Dnes vidíme, jak se na Ukrajině rozhoduje o osudu celé Evropy. V tomto bezprostředním ohrožení válkou spatřuji hlavní proměnu světa, ve kterém žijeme, a to raději nespekuluji o možnosti, že by Putin a ostatní zločinci z jeho mocenského okruhu sáhli k použití nukleárních zbraní.

Dochází podle vás k nějakým zásadním geopolitickým posunům, čímž nemám na mysli jen identifikaci Ruska jako jasného nepřítele, ale i globální nástup Číny?
Hovoříme spolu v čase, kdy Rusko je fakticky vyloučeno z globální ekonomiky, takže se může spolehnout jen na omezenou pomoc Číny a náhradní trhy pro své suroviny například v Indii nebo na Blízkém východě, ale zásah hospodářských sankcí činí z Ruska v delším časovém výhledu velmi slabou zemi. To vidíme i na tom, jak ztrácí pozice a autoritu například v bývalých sovětských republikách Střední Asie. Pokud jde o Čínu, s tím globálním nástupem to už léta není tak horké, jak prognostici tvrdili ještě před deseti lety. Krach realitní bubliny, covidová omezení, demografická krize a opětovně rostoucí kontrola státu nad celou společností včetně hospodářství, to vše představuje velmi výbušnou směs, která může z Číny naopak snadno vytvořit značně nestabilní zemi. Dnešní dobu bych tak spíš označil za konec globalizace v podobě, v jaké jsme ji znali. V budoucnosti bude naše planeta spíš fragmentarizovaná do různých ekonomických i geopolitických celků.

Kampaně očima experta: V čem bodují Babiš, Pavel či Nerudová a chyby soupeřů

Obyvatelé České republiky velmi vstřícně přijali ukrajinské běžence, kteří tady našli ubytování, mnozí i práci, jejich děti chodí do škol. Překvapila vás tato vlna solidarity a jak dlouho může podle vás trvat?
Překvapila, a velmi mile. Považuji to za úspěšný reparát po selhání v roce 2015, kdy jsme jako země se staletou zkušeností politických exulantů a vězňů svědomí podlehli xenofobním náladám, jaké šířili někteří politici v čele s prezidentem Zemanem. Způsob, jakým se česká společnost postavila k ukrajinským uprchlíkům, mě naplňuje nadějí i hrdostí. Má to ale i své věcné důvody. Za prvé, máme sami zkušenost s ruskou okupací. Za druhé, uvědomujeme si, že ta válka se nás bezprostředně týká, protože můžeme být příště na řadě. A za třetí, Ukrajinci jsou pro nás hrdinové, kteří se na rozdíl od nás dokázali postavit obrovské přesilea bojují svou spravedlivou válku za svobodu a nezávislost.

Válka je ničivým prvkem mezinárodních vztahů i ekonomiky. Její konec ale podle všech demokratických státníků musí mít takovou podobu, jakou určí Ukrajinci. Co bude reálně na stole při mírových jednáních?
K tomu, co jsem právě řekl, bych dodal ještě jeden důležitý obraz. Když vidíte, jak do vaší země proudí statisíce uprchlíků, především žen a dětí, a současně z této země odjíždějí bojovat muži, kteří donedávna pracovali na stavbách, v automobilkách a mnoha jiných místech České republiky, je ochota společnosti pomáhat vyšší i proto, že to odpovídá archetypu války, ve které muži bojují, zatímco ženy a děti míří do bezpečí. Ukrajinská válka je učebnicový příklad spravedlivé války, ve které se oběť brání agresorovi, takže vítězství napadeného je o to důležitější, protože posiluje principy mezinárodního práva a v důsledku též mírového soužití mezi národy. Pokud jde o reálnou politiku vyjednávání míru, ta není na pořadu dne, protože Putin se pouze snaží získat čas k novému útoku, zatímco Ukrajincům se na bojišti v současnosti daří, ale pořád bojují na okupovaném území. Dokážu si ale představit situaci, ve které se změní v Rusku režim a Putin i ostatní strůjci této války skončí před mezinárodním tribunálem.

Česká politická reprezentace po ruské agresi okamžitě zareagovala a postavila se na stranu Ukrajiny nejen slovně, ale i činy, dodávkami zbraní, finanční pomocí. Premiér Petr Fiala odjel záhy do Kyjeva společně s polským a slovinským předsedou vlády. Posílilo to pozici České republiky v rámci Evropské unie?
Nepochybně, ale nejen to. Kdo by byl řekl, že premiér z euroskeptické ODS povede předsednictví Unie takovým způsobem, jakým se to povedlo české vládě?! Jestliže v roce 2009 jsme se v Unii předvedli jako partička nespolehlivých politických puberťáků, kteří to sice chtějí Evropě osladit a nechtějí se v ní rozpustit jako kostka cukru, letošní předsednictví bylo postavené na našem skvělém diplomatickém sboru a úřednictvu, jehož kvalit si v Evropské unii opravdu váží. Doba žvanivých slimejšů, jakou dodnes v ODS představují Jan Zahradil nebo Saša Vondra, se snad definitivně uzavírá, a i tato strana si dnes stále víc uvědomuje, že evropské zájmy jsou naše zájmy. Ostatně ruská agrese na Ukrajině nám to připomněla velmi dobře, stejně jako nebezpečí proruské a pročínské politiky prováděné po dvě desetiletí z Hradu Václavem Klausem a po něm v ještě otevřenější míře Milošem Zemanem. Ten byl jedním z nejcennějších politických agentů Putina v Unii. O to víc si musíme vážit konkrétních politických úspěchů české vlády v Bruselu v oblasti protiruských sankcí i společného krizového plánu v oblasti energetiky včetně zastropování cen plynu.

Babiš může vyhrát snáz, než mu průzkumy předpovídají, říká Jiří Přibáň

Českou republiku čeká prezidentská volba. Pokud zvítězí Petr Pavel nebo Danuše Nerudová, poprvé se hlavou státu stane nepolitik a člověk nespojený s dvacetiletou érou stranických prezidentů. Je to dobře?
Dobře je slabé slovo, je to moc a moc zapotřebí! Přitom si ovšem všimněte, že v případě Klause ani Zemana nespočíval problém v tom, že by stranili svým stranám. Oni se naopak stali jejich úhlavními nepřáteli a hrobaři. V jednu chvíli to vypadalo, že Klaus ODS politicky pohřbí, ale nakonec to dopadlo tak, že se zradikalizoval do té míry, že přestal být vůdcovskou autoritou i pro to nejcyničtější, protievropské a autoritářsky laděné křídlo ODS. Dnes je Klaus smutnou okrajovou figurou, která obráží akce extremistických stran po Evropě a nikdo, kdo si sám sebe politicky váží, ho nemůže brát vážně, natož se k němu hlásit. V případě Zemana je pohled ještě tristnější: sociální demokracii skutečně nakonec pohřbil, ústavní pořádek narušil v míře nevídané a prezidentskou kancelář mu obhospodařovali lidé, kterým byste nesvěřila ani pokladnu skautského klubu. Problémem obou těchto prezidentů tak nebylo, že se chovali stranicky, ale že si vytvořili svou vlastní klientelistickou síť, jejíž zájmy hájili na úkor zájmů státu.

Což by Klaus a Zeman vehementně popřeli a ten druhý by vás nazval závistivou nulou, na kterou rád hned zapomene…
Jestliže prezident Zeman prohlásil v posledním prezidentském projevu, že hájil hlavně české národní zájmy, musíme se ptát, zda bylo v zájmu lidu této země být prodlouženými ústy ruské propagandy. Nemyslím si to. Naopak si myslím, že je obdivuhodné, jak tato země dokázala zůstat součástí evropských a transatlantických hospodářských, politických a bezpečnostních struktur navzdory tomu, jak se oba prezidenti ve svém úřadu chovali. To je úspěch jednotlivých vlád, levicových i pravicových. A není to samozřejmost, protože když se podíváte například na dnešní Maďarsko, vidíte, kam až může dojít úpadek demokracie a jak se z ní může stát de facto autoritářský režim a klientelistický stát, který půjdes tím, kdo mu dá vyšší nabídku.

Jiří PřibáňZdroj: Deník/Michal Bílek

Vyhrát může i předseda hnutí ANO a bývalý premiér Andrej Babiš, byť všechny průzkumy ukazují, že v druhém kole by byl poražen. Co jeho kandidatuře říkáte?
Já se dokonce obávám, že může vyhrát snáz, než mu předvolební průzkumy i jeho protivníci předpovídají. Jistě, je pravda, že zvolil Zemanovu taktiku nevstupovat do předvolebních debat a objíždí své věrné po celé zemi, ale přitom má proti sobě schopnější protivníky než Zeman, a současně je jeho působení v politice, které vyvolávalo i silné negativní reakce, v čerstvé paměti. Na druhé straně jde o člověka, který má pro nemalou část české populace své charisma, protože obzvlášť ti, kteří nic nemají, si myslí, že za něj se měli líp. V současné ekonomické krizi se takové pocity násobí, a nezapomínejte, že Orwellovo heslo „Nevědomost je síla“ neplatí jen v totalitní společnosti, ale velmi snadno ho lze zneužít i ve svobodných demokratických volbách. A nemalou část voličů vůbec nezajímá, že tato krize začala již více než před rokem a ruská invaze na Ukrajinu ji jen podstatným způsobem zrychlila. Vidí pouze obrovské náklady na holé životní potřeby, jakými jsou teplo v zimě a jídlo každý den. Babiš patří přesně mezi ty populistické politiky, kteří si okamžitě přivlastní i všechny cizí úspěchy, zatímco ze všech potíží budou obviňovat své protivníky. Paradoxně v této politické praxi spočívá jeho obrovská výhoda ve srovnání se soupeři.

Andrej Babiš se netají tím, že by byl kritikem Fialovy vlády a mluvil by jí do práce. Jak vnímáte strategii, kterou zvolili uchazeči, jež doporučila koalice SPOLU, tedy Pavel Fischer, Danuše Nerudová a Petr Pavel?
Nerudová vstoupila do celého klání s obrovským úsměvem a argumentem, že má zkušenosti s řízením vysoké školy. Problém je, že žádné jiné nemá, a dnes nám navíc úsměv tuhne na rtech, když se ukazuje, že během jejího rektorování na Mendelově univerzitě docházelo k velmi pochybným praktikám, které jsou na slušných univerzitách nepřípustné. Její kandidatura se tak nyní stala ještě slabší a zranitelnější, než jaká byla kandidatura Jiřího Drahoše před pěti lety, který také vstoupil do boje o prezidentský úřad coby akademik s manažerskými schopnostmi a zkušenostmi. Ovšem i kandidatura Petra Pavla, muže jistě velmi odvážného i mezinárodně uznávaného a s výjimečnou zkušeností v NATO, má svou slabinu. Teď nemám na mysli Pavlovu komunistickou minulost, protože tato pseudoaféra je spíš důkazem o přetrvávajícím primitivním antikomunismu v zemi, který je natolik zaslepený, že odmítá vidět činy a postoje téhož člověka v následujících třiceti letech. Chováme se jako morální fundamentalisté, pokud jde o ty druhé, zatímco sami vesele kolaborujeme, to je také česká národní tradice.

V čem je tedy jeho Achillova pata?
Pavlova slabina spočívá mnohem víc v tom, že ve srovnání s Babišem nemá zkušenost s každodenním politickým provozem v této zemi včetně konfliktů, propagandy a ovládání stranických mašinérií. Z dalších kandidátů je pozoruhodná již jen kandidatura Pavla Fischera, nesmírně pracovitého senátora a bývalého diplomata s velkou zkušeností, který od samého začátku varoval a aktivně se angažoval v boji proti ruskému i čínskému vlivu v této zemi. Pevnost a zásadovost jeho názorů je ovšem současně největší slabinou, jak se ukázalo například během diskusí o právech sexuálních menšin. Pro tyto postoje je nevolitelný i pro mnoho voličů, kteří se s ním jinak v mnohém ztotožňují a spatřují v něm alternativu nejen k Babišovi, ale také k Nerudové či Pavlovi. Volit tak, aby se znovu posílila občanská společnost a obecná důvěra v demokracii a ústavní svobody, proto vůbec nebude v nadcházejících volbách snadné. V tomto smyslu čeká českou společnost při volbě prezidenta skutečně zásadní zkouška z občanské dospělosti.

Když Babiš prohraje až ve finále, odstartuje tím další politickou kariéru s cílem návratu do premiérského křesla?
Samozřejmě že toto je pro něj jen jedna z epizod jeho permanentní politické kampaně. I v tomto ohledu se poučil u ostatních populistických vůdců, jako například Berlusconiho nebo Trumpa. Já ovšem vidím jako mnohem větší riziko, že by Babiš prezidentské volby vyhrál. To by bylo pokračování Zemanova vládnutí jinými prostředky a jen by se prohloubily klientelistické praktiky, protiústavní kroky a bezpečnostní rizika pro tuto zemi. A představte si situaci, kdy prezidentský kandidát Babiš bude prvoinstančním soudem odsouzen za spáchání trestného činu, ale vyhraje volby a za pár týdnů nastoupí do úřadu, takže se stane nejen trestně nestíhatelným, ale navíc se bude spekulovat o tom, jestli sám sobě může také udělit milost. Z toho, co o Babišovi víme, si dokážeme představit i to, že by byl schopen prosazovat takové protiústavní kroky. A nepochybuji, že by mu je posvětili někteří „experti“ na ústavní právo, kteří doposud radili Zemanovi a předtím leštili kliky u Klause.

Jiří PřibáňZdroj: Deník/Michal Bílek

Dáváte tím za pravdu politologům, kteří v eventuálním Babišově prezidentství vidí přímou návaznost na Zemanovu éru?
Vypadá to na děsivou kontinuitu, obzvlášť když si domyslíte, že nový prezident bude muset v krátké době rozhodnout i o nominaci nových ústavních soudců, protože hned šesti z nich, a to včetně místopředsedů, končí v roce 2023 funkční období. A stejnému počtu skončí funkční období během dalších dvou let do roku 2025. Příští prezident tak podstatným způsobem ovlivní fungování naší ústavní demokracie na příštích deset let. Stačí se podívat do sousedního Polska, abychom si představili, co vše se může stát a kam až může dojít destrukce této klíčové ústavní instituce, pokud se stane rukojmím politických zájmů. A když vidíte Miloše Zemana, jak plánuje jmenovat nového předsedu Ústavního soudu dlouhé měsíce předtím, než současnému předsedovi Rychetskému skončí jeho funkční období, dojde vám, jak snadno se tento krizový scénář může stát i u nás realitou. Další důvod, proč jít k prezidentským volbám.

Ve Velké Británii byl předsedou vlády Boris Johnson, usvědčený lhář, účastník covidové párty, skoro hrobař Konzervativní strany. Ve Spojených státech kongresový výbor doporučil obžalovat exprezidenta Trumpa kvůli útoku na Kapitol. V České republice byl dvakrát zvolen Miloš Zeman. Proč si lidé vybírají takové vůdce? 
Johnson naštěstí už předsedou vlády není, což je také důkaz samočisticí schopnosti britské demokracie. Zajímavý je ale ten rozdíl v posuzování jeho jednání. Když byl usvědčen z porušování proticovidových opatření a organizování večírků, zatímco celá společnost se podřizovala tvrdému lockdownu, byl vyšetřován policií, usvědčen z porušení práva a potrestán pokutou. V tom okamžiku se stal pro Konzervativní stranu ne vůdcem, ale balvanem, protože si nikdo nemohl nevzpomenout na slavné Orwellovo poselství „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“. Vidíte, jak je Orwell stále živý a platný nejen v komunismu, ale i v demokracii, když ho již podruhé cituji v našem rozhovoru? Popularita konzervativců letěla následně dolů, ale policejní pokuta není sama o sobě důvodem k premiérské rezignaci ani ve Spojeném království. Když se ovšem ukázalo, že Johnson lhal poslancům své vlastní strany, byl doslova během hodin vykopán z Downing Street, protože lhát parlamentu, který je politickým suverénem, je absolutně nemyslitelné. V tom je rozdíl mezi Spojeným královstvím a Spojenými státy americkými, kde čtyři roky vládl prezident, pro kterého lež byla každodenním a možná jediným mentálním cvičením. Že je Donald Trump stále vrcholným politikem ve své zemi a Republikánské straně, ukazuje na míru politické i společenské krize této nejmocnější republiky na naší planetě.

Volební model Deníku: Náskok Babiše před Pavlem a Nerudovou se ztenčil

Prezident Zeman si s pravdou také nedělal starosti, ať už šlo o Peroutku nebo exploze ve Vrběticích.
Miloš Zeman byl ve srovnání s oběma těmito politiky jen variantou českého Kecala z Prodané nevěsty, který si ovšem mohl dovolit o to víc, o co je naše ústavní demokracie mladší a nezkušenější ve srovnání se Spojenými státy nebo Velkou Británií. A proč si lidé takové politiky vybírají? Protože v dnešních demokraciích se projevuje cosi, co známe již z minulosti, totiž krize reprezentovatelnosti. Mnoho lidí demokracii nedůvěřuje, protože jsou přesvědčeni, že jejich hlas nikdo politicky nereprezentuje. Proto se upínají k charismatickým vůdcům, kteří dokážou okouzlit veřejnost nesplnitelnými sliby i nevybíravými útoky na demokratické politiky, ne-li přímo demokracii jako systém. V minulosti tato krize reprezentovatelnosti vedla k nástupu diktátorských a totalitních režimů. Dnes nám spíše hrozí vnitřní rozklad demokracie.

Co by Češi, Moravané a Slezané měli od hlavy státu očekávat a jakou byste jim přál vy? 
Líbí se mi, jak rozlišujete historické české země. Já bych to ještě posunul a řekl bych slovy preambule Ústavy České republiky, jejíž třicáté výročí existence jsme si připomněli v polovině prosince, „občané v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“, abychom ten občanský princip naší demokracie ještě zvýraznili a dokázali se povznést nad zemské, regionální, etnické i každé jiné identity ve jménu občanských ctností a svobod, které z nás koneckonců dělají nejen občany naší republiky, ale Evropany sdílející osud a budoucnost našeho kontinentu. Přál bych nám všem, aby se na tento kontinent vrátil mír, demokracie a svoboda všude tam, kde dnes chybí. A tam, kde nechybí, jako například v České republice, aby občané nebrali tyto hodnoty jako samozřejmost nebo téma svátečních rozhovorů a výročních projevů, ale naopak jako každodenní úkol.