Odpoledne mění oblek za montérky a hospodaří na své ekofarmě v Milotičkách u Červené Řečice. „K farmařině jsem se dostal v roce 1992, kdy nám vrátili zemědělskou usedlost po dědovi,“ vypráví Tomáš Křišťan.
K ekologickému způsobu sedlačení se přiklonil z ideového důvodu. „Původní myšlenka ekofarmářství považuje zemědělce za člověka, který se šetrným způsobem stará o krajinu, což je mi hodně blízké. Tento směr se v poslední době ale trochu rozmělnil,“ má zemědělec na mysli současný obecný rozmach biopotravin a s nimi spojený důraz na výrobu a obchod.
Jen jako koníček
I Tomáš Křišťan chová a pěstuje. Má šestnáct hektarů orné půdy, na nichž mu vyrůstají biobrambory a krmné obilí. Na stejně velké výměře pastvin chová ovce, k tomu se stará o dalších čtrnáct hektarů lesa. „Beru to ale hlavně jako koníček,“ podotýká.
Ekologické potraviny se trochu překvapivě zatím neprodávají úplně nejlépe. V Čechách je dosud vyhledává poměrně úzká skupina lidí, kteří je kupují z přesvědčení. Někteří i z obavy o vlastní nalomené zdraví. „Tento typ potravin také bývá dražší. Lidé by měli chápat vyšší cenu jako zvláštní odměnu zemědělcům, kteří se zároveň starají o zachování původního krajinného rázu,“ míní Křišťan.
Zemědělství založené na postupech, kterých se drželi dědové dnešních sedláků, se těžko stane celosvětově používaným řešením.
Ekofarmářství se ale výtečně hodí právě pro oblasti jako je Vysočina, potažmo Pelhřimovsko. Právě v tomto koutu pramení voda pro údolní nádrž Želivka, z níž pije velká část republiky.
