Jaruška, jak ji prý její nejbližší oslovují, bez ohledu na denní dobu či roční období nasedne do své bílé odtahovky stylově zdobené kytičkami a vyráží za bezradnými klienty. Jaroslava Meurerová totiž provozuje odtahovou službu. Nejen, že podává pomocnou ruku lidem, ale na svých pracovních cestách zachraňuje životy i zvířátkům. Péče o ně je jejím velkým koníčkem.

Jak jste se k tomuto, pro ženu netradičnímu, povolání dopracovala?
Už před x lety, ještě před převratem, jsem žila v západním Německu. Když jsem do Čech přijela na návštěvu, chodívali za mnou chlapi, kteří vozili auta z ciziny, a říkali: „Pani, zavolejte nám do Německa," nebo „Pani, domluvte nám ceny," nebo Pani, pojeďte s náma, to bude úplně nejlepší, na místě se lépe hovoří." Tak jsem s nimi nakonec párkrát jela a jednou se stalo, že se šoférovi udělalo špatně. Tak jsem musela sednout za volat a dojet s naloženou odtahovkou zpátky do Čech. No a poté jsem začala jezdit s auty častěji. Nakonec jsem se vrátila k nemocné mamince do Čech a řekla jsem si, že co zvládnou mužský, zvládnu taky. A šla jsem do vlastní odtahové služby (úsměv).

Kdy se u vás objevil vztah k autům?
Odmalička jsem měla takový koníček – zajímala mě auta a líbily se mi kamiony. Nevím, kde se to ve mně vzalo (úsměv).

Takže holky si hrály s panenkami a vy jste brázdila hřiště s auty?
To ne, s panenkami jsem si také hrála, ale je pravda, že auta mě jako malou holčičku bavila hodně. Hlavně ta větší.

Věnovala jste se autům i v rámci studia?
Ne, vyučila jsem se v oboru kuchař-číšník. Před tím, než jsem se provdala do Německa, jsem pracovala v humpoleckém hotelu Rekrea (dnešní hotel Kotyza, pozn. red.), kde jsem jako mistrová školila učně.

Jak vzpomínáte na své začátky v podnikání s odtahovou službou?
Když jsem si koupila svou první odtahovečku, tak nikdo nevěděl, že vůbec existuje nějaká ženská, která tahá auta. Nikdo mě neznal. Trochu jsem se bála, jak to všechno dopadne, ale jsem beran, tak jsem si říkala, že to musím vyzkoušet, protože když to nezkusím, tak nebudu nic vědět. A ono to vyšlo.

Jak se na vás lidé dívají, když přijedete na místo, vystoupíte…?
Vždycky, když nacouvám k autu, které chci nakládat, a pak vystoupím, tak jen vidíte ty hlavy, jak se k vám stočí. A já vždycky řeknu, protože už to znám, „už tam nikdo není, to vám nestačím?" (úsměv). Nebo se mi třeba líbí, když vyprošťuji auto, jak tam ti chlapi stojí a říkají: „Pani, takhle ne, to musíte jinak." A pak, když úspěšně skončím, tak pochvalně povídají: „Teda, to bych nevěřil…" To mi vždycky polechtá ego. Ale kolikrát se skutečně nadřu.

Znáte vůbec nějakou jinou ženu v republice, která by pracovala v odtahové službě?
Kdysi v televizi říkali, že jedna holčina z Moravy jezdí s odtahovkou s tátou. Ale když jsem se na ni asi před dvěma lety ptala, tak nikdo nic nevěděl. Oficiálně jsem asi jediná, tedy alespoň si to myslím, ale jistě to nevím.

Když vám lidé volají a chtějí pomoct, nečekají spíše, že jim telefon zvedne muž?
Stává se mi, že když jim prozradím, že s tou odtahovkou jezdím já, tak se hrozně diví, že nejsem jen dispečerka. Anebo naopak, někdo mi zavolá a říká mi, že už třeba v Praze jsem hrozně známá, že jsem vezla jejich kamaráda. To je takový milý (úsměv). Můžu se například pochlubit, že jsem jela pro zpěváka Bena Cristovaola nebo pro herce Jiřího Lábuse. Pomáhala jsem i našim politikům.

Jak vypadá váš „obyčejný" pracovní den?
To je různý. Jsem čtyřiadvacet hodin denně na telefonu. Vozím poškozená auta, třeba po nějaké poruše, dále havarovaná vozidla, tahám auta z příkopů, otáčím je, když jsou na boku nebo na střeše a tak podobně. Dělám i asistence. Stává se mi, že mi asistenčky volají a ptají se mě, jestli vyměním kola na kamionu. Jedno z nich má kolem 120 kilo, to je pak kumšt (úsměv). Někdy se mnou jede kolega, ale většinou opravdu jezdím sama. Vydávám se také do ciziny, nejdále jsem byla v Norsku, tři sta kilometrů za Oslem, ale vyrazila jsem i do jižní Itálie a jižní Francie.

Máte čas se v zahraničí zdržet i osobně, když už tam zavítáte pracovně?
Tak to víte, že když už tam vyrazím, tak se pokochám. Jinak na dovolenou jezdím po sezoně, na podzim, to už bývá klidněji. Když jsem žila v Německu, tak jsem hodně cestovala. Navštívila jsem na delší dobu třeba Čínu nebo Spojené státy.

Máte při své vytíženosti čas i na další koníčky?
To mám. Starám se o pětatřicet kočiček a šest pejsků (úsměv). Tydle zvířátka jsem si ale nepořídila sama, ty jsem našla na svých cestách – zraněný, polámaný nebo nemocný. Třeba můj obrovský kocour – toho jsem našla 
v tašce u zastávky, když jsem jela z Prahy. Byla jsem samozřejmě jako ženská zvědavá, co to v tý tašce je, tak jsem zastavila a našla jsem v ní kocoura v hrozném stavu. Tehdy bylo třicet stupňů, tak jsem ho polila vodou, vzala ho s sebou do auta a zachránila mu tak život. Už jsem pomohla více zvířátkům 
a některá z nich jsem odvezla do záchranné stanice v Pavlově.

Dá se říci, které roční období je pro vás z pracovního hlediska nejnáročnější?
V létě jsem vytížená, anebo když začne zima. Ty první sněhy a první námraza, když přes den je plus a v noci mínus…

Poradíte si i s opravou vozidel?
Ty jednoduché, které se dají udělat na místě, zvládnu. Měním kola, startuji vozidla, vozím s sebou naftu a benzin, k dispozici mám i náhradní stěrače, měním světla a tak podobně.

Co na své současné práci máte nejraději?
Tak moje zaměstnání mě celkově moc baví. Skvělé je, že pořád potkávám nové a nové lidi. Je zajímavé, jak je každý člověk úplně jiný.
A i to cestování je fajn.

Co vás naopak ve vašem zaměstnání rozčiluje?
Někdy se mi nechce vyjet, třeba když je venku zima, mrzne a padá sníh. Ale jak jednou vstanu a vylezu, tak už je to dobrý. A nelíbí se mi, když mi zákazník nechce zaplatit nebo mě napadne.

To už se vám také přihodilo?
No jéjé, například loni v lednu a na podzim. V lednu jsem vezla do Brna jednoho muže, který mi v cíli řekl, že mi prostě nezaplatí, ať koukám složit auto a odjet, jinak prý uvidím. Jenže já se jentak nedala. V tu chvíli začali z domu na brněnském sídlišti vycházet jeho kamarádi. Řekla jsem si, že tudy cesta nevede, že si od nich přece nenechám ublížit, ale nakonec zavolala jsem policii. Teprve až když jsem dorazila domů, uvědomila jsem si, co všechno se mohlo stát. Nebo můj historicky druhý odtah. Složila jsem pánovi auto a on mi povídá, že nemá peníze. Tak jsem mu z legrace odvětila: „No ale kdo je dneska má." A on stále říkal, že peníze opravdu nemá. A nakonec si na mě zavolal kamaráda a ještě na mě vytáhli pistoli. Protože se mám ráda, tak jsem auto raději složila a odjela pryč.

Nastaly někdy chvíle, kdy jste se jako žena cítila ve svém povolání v nevýhodě?
Fyzicky náročná je třeba výměna kol u kamionů. Procházka růžovou zahradou není ani vyprošťování vozidel. Ale než někam vyjedu, tak si po telefonu nechám nejdříve popsat situaci, a tak vyhodnotím, jestli to zvládnu, nebo ne. Zatím jsem ale nenechala nikoho ve štychu.

A naopak, připadá vám, že jako žena máte v tomto oboru výhody?
Stává se, že mi asistenčky volají s tím, že ženě, která potřebuje odtahovku, nabídly muže a mě jako ženu, a ona si vybrala mě. Myslím si, že se třeba před chlapem více stydí a cítí se lépe, když pro ně dojedu já jako ženská.

Jaroslava Meurerová

Letos na podzim to bude již šestnáct let od doby, kdy Jaroslava Meurerová poprvé vyjela s vlastním odtahovým vozidlem. Pochází ze Znojma, do Humpolce se přestěhovala s maminkou, poté se vdala do Německa a nakonec se vrátila zpět do Humpolce. Vyučila se jako kuchař-číšník. K jejím zálibám patří zvířátka.