Hovor se většinou rozvine dál, a jestliže z obchodu zákazník odchází s prázdnýma rukama, určitě si odnese alespoň pár tipů na knihy, které by si měl zaručeně přečíst. A spolu s nimi pocit studu z toho, jak málo o světě literatury ví, protože znalostem sečtělého majitele pelhřimovského Knihkupectví U Vrány stačí málokdo.

Dá se uživit prodejem knih?

Zatím ještě ano, ale čtenářské návyky se rychle mění. Tržby v knihkupectvích klesají. Roli v tom hraje neustálé přesvědčování o tom, že zažíváme finanční krizi. Lidé tomu věří a na knihách, které jsou nadto kvůli zvyšování DPH dražší, pak šetří.

Jakou tedy knihám předpovídáte budoucnost?

Vidím to podobně jako s CD. Dříve nebo později – neumím to přesně odhadnout – už v Pelhřimově nebude žádné knihkupectví, budou nanejvýš v krajských městech. Po zlevnění čtečkové technologie se po papírových knížkách budou shánět jen nadšení sběratelé.

Jak jste se ke svému povolání dostal?

V roce 2004 jsem obchod převzal po humpoleckém knihkupci panu Kratochvílovi, který tady měl pobočku. Vždycky mě literatura zajímala a bavila. Moje sběratelská vášeň mi diktovala ty pěkné knihy hromadit. 
K tomuhle zaměstnání mě tedy zřejmě přivedla láska 
k psanému slovu a posedlost knihami.

Co je třeba k tomu, aby se člověk stal knihkupcem?

Stačí otevřít si knihkupectví. (smích) Není úplně podmínka být sečtělý, ale chce to asi nějaké vzdělání a mít představu o vývoji literatury.

Co si myslíte o čtečce?

Čte se mi z ní dobře, co jsem ji zkoušel. Vlastní nemám. Zatím mi připadá drahá. 
A co si chci přečíst, si přečtu tady.

Máte čas si číst v pracovní době?

Moc se toho stihnout nedá, většinou si jen prohlížím obrázky.

Jak vypadá vaše domácí knihovna?

Hezky. (smích) Najde se tam třeba poezie, próza, historie, výtvarné umění. Převládá beletrie. A také je z obsahu mé knihovny znát, že trpím zálibou v dobrých detektivkách. Syslovská potřeba všechny kvalitní knihy vlastnit mě už ale opustila.

Podle čeho objednáváte knihy do obchodu?

Musí tomu samozřejmě předcházet určitý kalkul prodejnosti, ale jsou jisté hranice. Třeba o Vieweghovi vím, že se prodá, i když kvalita jeho děl je na pováženou, ale vážně nemám potřebu tu mít politické bestsellery – Paroubka nebo Ratha bych si sem nikdy nevzal. Objednávám tedy knížky, o které je zájem a živí mě. Dále knížky, o kterých vím, že by mohly zajímat některé mé čtenáře – jejich záliby už za ty roky trochu znám. A třetí skupina jsou knížky, které zajímají mě 
a chci si je přečíst. Anebo ani nechci, ale přijde mi důležité je tu mít. Ačkoli jsou to někdy bizarní tituly, dříve nebo později je někdo koupí.

Když přijde zákazník, tipujete ho na určitý žánr?

Někdy, ale občas se spletu. 
I když, přijde-li starší vousatý pán, je nasnadě, že si jde pro historickou literaturu.

Poradíte zákazníkovi, když neví, co chce?

Dnes už nechodí lidi, kteří nevědí, co chtějí. Ale jsou tací, co důvěřují mému vkusu a nechají si poradit.

Nakupují knihy studenti?

Ti chodí většinou z musu – když shánějí učebnice. Po nějaké vážnější literatuře se přijdou poohlédnout vesměs spíš gymnazisté. A pak ti, kteří ji mají jako koníček, čtou třeba fantasy, na něčem si prostě ujíždějí.

Je potřeba mít v obchodě ke knihám i doplňkový sortiment?

Míval jsem poměrně rozsáhlý sortiment doplňkového zboží včetně antikvariátu, dokud jsem sídlil v bývalé knihovně. S přesunem do nových prostor to skončilo. Pořád tu mám ale věci, které s knihami nějak souvisejí, třeba audioknihy.

Posloucháte audioknihy?

Myslím, že je to výborná věc na dlouhé cesty autem. Některá díla, třeba něco od Čapka, která jsou psaná proto, aby byla hrána nebo čtena, jsou v podobě mluveného slova lépe uchopitelná.

Může být filmové zpracování někdy lepší než knižní předloha?

Ano, jsou filmové adaptace, které mě oslovily víc než knihy, ať už Markéta Lazarová, nebo třeba Stalker bratrů Strugackých zfilmovaný Andrejem Tarkovským, o kterém jsem napsal i diplomku.

Budou u vás doma pod vánočním stromečkem knížky?

Určitě. Pro děti a manželku. Já se obdarovávám jaksi kontinuálně.

Čtete svým dětem?

Čtu. Syn miluje knihy o pirátech, takže zejména pirátskou literaturu. Dcera miluje všechno, takže s ní je to snazší. Dostane se i na pohádky, a to od Mumínků až po Mickey Mouse.

Četli rodiče vám, když jste byl malý?

Taky mi četli, ale záhy jsem se to naučil sám. Umím číst od čtyř let. Většinu života jsem pročetl – ve škole pod lavicí, později už i bez okolků na lavici. Bez čtení se ani nenajím.

Co máte zrovna teď rozečteno?

Vždycky je toho víc najednou. Mám rozečtenu knihu Attila: Hunové, Řím a Evropa. Asi po stopadesáté už čtu Mistra a Markétku. Dále jednu novelu od Dostojevského, Neuropolitiku Timothyho Learyho, sebrané spisy Františka Gellnera a našlo by se toho víc.

Máte představu, kolik knih jste přečetl?

Dost. Poslední dobou přečtu jednu knížku tak za čtrnáct dní až tři týdny, ale strašně se opakuju. Kolik za celý život? Desetitisíce to budou.

Kterou jste přečetl nejvíckrát?

To nevím, ale můžu říct, co mám rád. Michaila Bulgakova, Školu Malého stromu Forresta Cartera, Hermanna Hesseho, Raye Bradburyho, Kurta Vonneguta. Formativní vliv na mě mělo Vyhoďme ho z kola ven Kena Keseyho.

Máte radost, když si některý zákazník koupí vaši oblíbenou knihu?

Určitě, aktivně je zákazníkům také nabízím.

Přispějete na knižní trh někdy vlastním dílem?

Psaním knih se u nás může uživit jen několik jedinců. Je to spíš náročný koníček než způsob vydělávání peněz a já na něj nemám čas ani zkušenosti. Aby kniha za něco stála, musí za tím být hodně práce, a to dost namáhavé. Nejsem si navíc jist, jestli mám o čem psát. Literární ambice už mě opustily.

Máte kromě čtení knih i další koníčky?

Mám spoustu koníčků. Od hudby přes bojové sporty 
k zemědělství. Hrával jsem dokonce před více než deseti lety v kapele Ahmed Má Hlad. Na lidové ukrajinské, balkánské nebo srbochorvatské texty jsme skládali vlastní hudbu, takový etno-punk.

Na co jste hrál?

Na kytaru a samozřejmě špatně, ale ztratilo se to, protože ostatní hráli dobře.

Dominika Dufková