Jste uznávaným hostinským. Jak jste se k tomu dostal?
Mám vystudovanou stavební průmyslovku, však jsem také dělal několik let investičního technika ve veselském družstvu. Po revoluci moje místo zrušili a prý, ať jdu dělat zedníka. Protože jsem ale už nějakou dobu po odpoledních provozoval se společníkem bufet na vlakovém nádraží, rozhodl jsem se zkusit to v pohostinství.

Jaké byly začátky?
Tenkrát to docela šlo. Pomohlo mi, že zrovna zavřeli hotel Slávie. Naše Střepina zůstala jediným podnikem ve městě, kde se člověk najedl za slušné peníze.

Dnes toho ale máte mnohem více.
Klidně jsem si mohl dělat jen tu hospodu, starou dobrou „trojku“, a asi bych byl na svém. Když se ale před nějakými deseti roky naskytla možnost na rozšíření provozovny, rozhodl jsem se, že to zkusím s vinárnou Lucerna. Chtěl jsem oslovit trochu širší klientelu, podnikatele či manželské páry. Na Střepinu přece jen chodí posedět hlavně řemeslníci.

Hned poté jste se pustil i do stavby penzionu. Vyplatilo se vám to?
Všiml jsem si, že ve městě naprosto chybí ubytovací kapacita. To se potvrdilo. Původních devět pokojů nestačilo. Postupně se z nich vyklubalo sedmnáct místností a projekt na další mám připravený v šuplíku. Nutno dodat, že veškeré tyto úpravy mě hrozně baví. Vlastně uplatním to, co jsem kdysi vystudoval. Vyhraju si s tím.

A v podnikání se vám daří?
Doba není jednoduchá. Takové ty klasické hospůdky pomalu odumírají, zabíjí je vysoká nákupní cena sudového piva. Ta je v porovnání s tím lahvovým z obchodních řetězců příliš nadsazená.

Které ze součástí vašeho podniku se tedy daří nejvíce?
Docela se to střídá. Vloni v létě poprvé nepřijeli do města turisté, na nichž stojí vinárna. V zimě se ale do ní vrátili naši stálí hosté. Na hospodě je pro změnu znát nedostatek práce. Řemeslníci teď zůstávají stále více doma. Velkým plusem pro oba lokály je každopádně penzion. Ten nás hodně drží. Jakmile trochu našetřím, určitě dostavím ještě zbývající tři apartmány.