Největší dojem na ni ale udělal parachuting. S Deníkem se podělila o zážitky ze vzduchu. Zmínila i drobné detaily, které mohou mít vliv na to, zda člověk seskok přežije.

Kdy jste o parachutingu poprvé začala přemýšlet?
Když jsem byla v pubertě, asi kolem patnáctého nebo šestnáctého roku, měla jsem takovéhle sny. Chtěla jsem jednoduše zažít adrenalin. Pak jsem potkala kamaráda, který se o seskoky s padákem hodně zajímal.

Co bylo dál?
Jednoho hezkého dne jsme se právě s tímto kamarádem sešli na pivě. Pobavili jsme se o tom a pak mi zavolal, jestli do toho půjdu nebo ne. Začínala jsem tandemovým seskokem, tedy s instruktorem. Přijeli jsme na letiště do Kolína a prostě jsme si skočili.

Vyzkoušela jste i jiné adrenalinové sporty?
Zkoušela jsem i bangee jumping a rallye, kterým se zabývají mí kamarádi. Učili mě dělat navigátora v závodních autech. U toho jsem ale dlouho nevydržela. Věnovala jsem se i několika bojovým sportům. Spoustu let jsem dělala taekwondo a chvíli jsem chodila i na box. Chtěla jsem ale pořád víc. Tak jsem si řekla, že začnu skákat sama.

Pokud se člověk chce parachutingu věnovat, musí jistě projít nějakým kurzem. Jak to probíhá?
Základní kurz si může udělat kdokoli, kdo projde lékařskou prohlídkou u leteckého doktora. Taky musí projít proškolením, což znamená, že stráví půl dne v Praze v učebně. Pak musí třikrát skočit. Na to jsou přesně určené dny, převážně o víkendu. Člověk přijede na letiště a po registraci čeká na ideální počasí.

Co všechno se na základním kurzu dozvíme?
Na školení jde hlavně o teorii. To znamená jak otevřít padák, kam dát nohy, co dělat, když se zašmodrchají lana. Naučí vás, že se přistává ve třech fázích. A snaží se vás naučit, jak reagovat, kdyby se ve vzduchu něco zvrtlo. Po teorii přijde na řadu praxe. V učebnách visí ze stropu padáky, do kterých vás zavážou. Při výskoku z letadla se totiž stává, že se zamotají lana, skokan tedy nesmí zazmatkovat. Musí to určitými pohyby srovnat. Přímo na letišti se pak zkoušejí parakotouly. Nesmíme totiž dopadnout na bobek, když padneme, může fouknout vítr a padák nás odtáhne o kus dál. To se mi mimochodem taky stalo. Není to nic příjemného. Začátečníci se pak při seskoku mají strefovat do na zemi předem připravených čtverců. Málokomu se to povedlo. Mně ano. (smích)

Jak je to u tandemových seskoků?
Když chcete profesionálně skákat tandem, tedy být zodpovědný kromě sebe ještě za někoho, musíte projít ještě náročnějším školícím kurzem. Také potřebujete nespočet seskoků a minimálně patnáct let zkušeností.

Seskok s krásným pětadvacetiletým mladíkem tedy očekávat nemáme?
No byli tam i tací. Já jsem třeba poprvé skákala s velice sympatickým mužem. Nebyl to sice pětadvacetiletý mladík, bylo mu asi třicet tři a skákal opravdu dlouho, ale byl to vážně sympaťák.

Může si rekreačně skočit opravdu kdokoli?
V tandemu si může seskočit skutečně každý. A bez prohlídky. Seskočit si mohou i děti, ty ale samozřejmě potřebují povolení rodičů. Dokonce jsme se s kamarády parachutisty bavili i o tom, jestli by si mohl seskočit třeba stopadesátikilový chlapík. A možné to je. V takových případech se použije speciálně uzpůsobený padák. Takoví lidé by ale ve vlastním zájmu měli mít potvrzení od lékaře, že nemají problémy se srdcem a podobně.

S padákem se Šejnostová ve vzduchu cítí nejlépe a nejjistěji. Seskok jí přináší pocit volnosti a do žil vlévá adrenalin. Jak reaguje vaše rodina na fakt, že se věnujete tak nebezpečnému koníčku?
Když jsem si šla poprvé skočit, podporovali mě. Bungee jumping už se jim moc nezamlouval. Hlavně maminka o mě měla strach, ale šli jsme do toho společně s bratrem, takže nakonec svolila. A když jsem si dělala základní kurz parachutingu, z toho už nebyl nadšený ani tatínek. V té době se totiž v Kolíně, kde skáčeme, stala tragická nehoda. Zemřeli tam dva lidé při tandemovém seskoku. Neotevřel se jim padák. Jinak mě ale rodina i přátelé podporují. Vědí, že mě tyhle věci zajímají už od mládí, takže jim nic jiného ani nezbývá.

Měla jste už při vašich koníčcích nějaký úraz?
Ne nikdy. Měla jsem štěstí. Já na sebe ale dávám opravdu pozor. Lidé si myslí, že když mám ráda adrenalin, musím být trochu blázen, kterému nezáleží na životě. To ale vůbec není pravda. Člověk, který se o tohle zajímá, je naopak ještě opatrnější.

Co má na nehody největší vliv?
Vliv má určitě počasí. Tím myslím rychlost a směr větru. Často je ale příčinou nehody lidská chyba. Například tu nehodu v Kolíně nikdo nepochopil. Instruktor měl za sebou nespočet seskoků v tandemu i sám, ale neotevřel se základní ani záložní padák. Dodnes se pořádně neví, co nehodu zapříčinilo.

Na co myslíte, když tak stojíte v otevřeném letadle a chystáte se skočit?
Při vzletu má člověk trochu pochybnosti, jestli to zvládne, jestli si všechny pokyny pamatuje. U mě je to ale tak, že jakmile stojím na hraně letadla, cítím obrovskou volnost. Těším se, až budu venku a budu s tím padákem manipulovat. Ani napoprvé jsem nijak nezmatkovala a hned jsem věděla, co dělat.

Co vám tento adrenalinový sport přináší?
Právě adrenalin. Líbí se mi, že jakmile jsem ve vzduchu s padákem, mám život ve vlastních rukách. Člověku pak dochází, že v běžném životě řeší maličkosti, kterými by se zaobírat ani neměl. A že život je opravdu krátký. Stačí jedna chybička a nejste tady. Paradoxně mě adrenalinový sport uklidňuje.

Chtěla byste se seskoky s padákem živit?
Ano. Musela bych ale nejprve projít velkým množstvím školení a našetřit spoustu peněz. Padák je totiž záležitost tak sta tisíc korun.

Nedávno Pelhřimov navštívila tradiční pouť. Existuje vůbec nějaká pouťová atrakce, která by vám dokázala vynahradit pocit ze skákání?
Ne. Letos jsem na pouti nebyla, ale vím, že tu byla atrakce, kde vás vyvezou do dvaceti metrů a točí s vámi. To by mě, myslím, zajímalo a bavilo. Neumím si ale představit, že by to dokázalo vynahradit ten pocit ze skoku. Nezvládl to totiž ani bungee jumping.

Jaké parachutingové spolky můžete případným nadšencům doporučit?
Doporučila bych rozhodně Kolín a Jihlavu. V těchto dvou místech se setkáte s perfektní komunikací a jednáním s lidmi. A členové kolínského Paraklubu se dokonce často setkávají a tráví spolu volný čas.

Karolína Hovorková