To jí bylo deset let a věnovala se sportovní gymnastice. V ní se ale dostávala na rozcestí. „Dělala jsem ji od čtyř let, ale chtěla jsem končit. Byl tam tlak na náročnost skoků a já už se bála,“ vypráví. Že by ale byla bázlivá, to se říci nedá. Naopak. Ve škole platila za pořádné číslo. „V první ve druhé třídě jsem se prala s kluky. Bývala jsem horká hlava,“ směje se.

Možná právě proto vábení taekwonda neodolala. „Nějakou dobu jsem se jen chodila dívat na tréninky bratra,“ pokračuje ve vyprávění. Začala o rok později než její sourozenec, ale tu dobu nestrávila jen sedíc na lavičce u zdi tělocvičny. „Petr (trenér Lacek – pozn. aut.) se mě hned snažil zapojit. Pořád mi říkal, zkus si kopnout. Takže jsem šla a vyzkoušela to. Chytlo mě to,“ nastiňuje, kdy se začala rodit láska k původem korejskému sportu.

Ilustrační foto.
Ať už jde vláda do.... I taková je reakce na možný pondělní restart sportu

Motivací pro ni bylo, že se úspěchy dostavily prakticky ihned. Za první rok byla na skoro třiceti turnajích. „Rodiče mě v tom podporovali, takže jsem jezdila skoro na každý. Vzhledem k tomu, že je poměrně dost kategorií z hlediska váhy a věku, tak není úplně těžké začít rychle sbírat úspěchy. Tedy na těch menších turnajích,“ poukazuje.

Roky utekly, pro Dominiku Hronovou se staly regionální turnaje malé. Rostoucí výkonnost ji posunula do české reprezentace, na vrcholné evropské a světové akce. Proto teď musí dávat sportu maximum. „Studuji v Praze, takže je to dost náročné. Snažím se trénovat tam a jezdit i na tréninky do Pelhřimova. Trénuji minimálně čtyřikrát týdně, spíš ale víc,“ svěřuje se.

Na další změnu sportu už se nechystá. Ani v rámci bojových umění. „Občas mi někdo řekne, proč nejdu bojovat do klece. Tam bych nevlezla. Hrozí zranění, teče krev. To nechci. Taekwondo není tak tvrdý sport,“ ujišťuje a dodává: „Na první pohled to tak nevypadá, ale je to sport i pro holky.“