Že to je demotivující, není třeba zdůrazňovat. „Končit jsem chtěl mockrát,“ přiznává, ale vzápětí dodává, že chuť pokračovat vždy najde. „Mám taekwondo rád. Je to můj život, skončit prostě nemohu.“
Proč ale jeho svěřenci zpravidla na pomezí dospělého věku končí? Jen málokdy je to kvůli tomu, že je to přestane bavit. „Pokud to zjednoduším, všichni v tu chvíli volí mezi taekwondem a obživou. A volba je to jasná a pochopitelná,“ nediví se.
Až do nedávna v Česku nebyl jediný závodník v tomto olympijském sportu, který by byl profesionálem. To se letos v únoru změnilo. Jednou z mála je i Lackova svěřenka Iveta Jiránková. „Víte, já jsem za poslední měsíc slyšel hodně. Že Iveta je profesionálka, že se má. Ono to ale není tak, jak to vypadá,“ vyvrací mylné představy a upřesňuje: „Neznám sice úplně přesnou částku, kterou má na smlouvě, ale věřte, že kdyby vám tohle někdo nabídl v práci, tak ho pošlete někam. To není standardní plat, to je spíše jen přilepšení,“ říká.
Proto si váží nejen Ivety Jiránkové, ale další top svých závodníků. V sedmičlenné reprezentaci jich má momentálně pět. „Všichni to musí neskutečně milovat. Aby mohli podávat takové výkony, jaké podávají, je to z jejich strany totální obět. Veškerého volného času,“ uvědomuje si.
Nejbolavější odchody očima Petra Lacka
Kateřina Nedvědová: O ní mluvím vlastně do dneška, vyhrála dva závody světového poháru v jeden rok. Díky ní se na nás začalo na turnajích v zahraničí koukat s velkým respektem.
Tereza Schindlerová: U ní stačí říci jediné. Jako první Češka měla medaili z mistrovství světa, bronzovou.
Au Nguyen Bao Trung: Posbíral spoustu titulů mistra republiky. Cenný nebyl jen výsledky, ale přístupem k tréninku. Díky němu mi vyrostla generace současných reprezentantů.
