Po dlouholetém angažmá v patrně nejlepším klubu světa – německé Viktorii Bamberg a mezizastávce v pražské Slavii už pomalu uzavírá hráčskou kariéru v Rosicích.

Naděžda Dobešová

* narodila se v Třebíči, po atletice vyzkoušela pod vedením rodičů kuželky, její impozantní hráčská kariéra stále nekončí
 sedminásobná mistryně světa v kuželkách, bývalá členka české reprezentace, kuželkářka století

* v roce 1992 už jako mistryně světa přestoupila do německého Turnerschaft Coburg, posléze pokračovala v nejlepším světovém klubu Viktorii Bamberg, odkud se do českých soutěží vrátila před osmi lety

* po návratu z Německa si zahrála ve Slavii Praha, od roku 2014 působí v Rosicích. Těm pomohla ze druhé ligy až k mistrovským titulům. Slovan s Naděždou Dobešovou v sestavě v posledních letech doslova kraluje nejvyšší soutěži

Je na dobré adrese, s železnou pravidelností s o generaci mladšími spoluhráčkami slaví ligové tituly. „Holky mě berou, jsem pro ně takovou vrbou. Často si ke mně chodí pro radu. Loni jsem měla úraz a chtěla skončit, ale právě ony mi to rozmluvily,“ svěřuje se.

Potkáváme se na vaší domovské kuželně v Třebíči. Vzpomenete si na chvíli, kdy jste na ní trénovala poprvé?
Bylo to bezprostředně potom, co budovu postavili. Tuším, že v roce sedmdesát šest nebo sedm. Sice jsem si předtím s rodiči zahrála na starých drahách v Dělňáku, ale teprve tady jsem absolvovala první opravdové tréninky, později přišly i zápasy. Zadařilo se mi, hned první rok jsem se dostala na mistrovství republiky dorostenek.

Věnujete se sportu, který není masový. Byly kuželky pro vás první volbou?
Ve škole jsem dělávala atletiku, ale skončila jsem kvůli zdravotním potížím. Oba rodiče kuželky hrávali, proto jsem je logicky vyzkoušela také.

Byla jste spíše talent nebo pracant?
Spousta lidí mi říká, že jsem byla talent. Jsou ale i takoví, kteří mi tvrdí, že to mám vydřené. Já si myslím, že je to mix obojího. Kdo poznal mojí mamku a zažil její tréninky, tak ví, že pracovitost tam být musela. Pod jejím vedením to ani jinak nešlo. I když jsem shodila všechny kuželky, tak viděla nedostatky. A bylo jí jedno, zda to byl trénink nebo zápas.

Zažila jste chvíli, kdy máma řekla, že to bylo super? Kdy jste viděla, že byla na vás opravdu pyšná?
Přišlo to později, když jsem získávala medaile na mistrovstvích světa. Ať se hrálo kdekoliv, snažila se tam dojet. Když se mi zadařilo, bylo na ní vidět, jak je pyšná. Byla šťastná, že jsem to i díky ní dotáhla tak daleko.

Když je někdo mistrem světa ve větším sportu, tak ho lidé poznávají na ulici, je celebritou. Platí to i o kuželkách?
Známá jsem byla, ale nikdy jsem si to moc nepřipouštěla. Dá se říci, že mi to i vadilo. Mám s tím problém do dneška, když mi někdo řekne: Jé, vy jste ta mistryně světa. Obvykle hned reaguji, že to už bylo. Nerada se bavím o svých úspěších. Jsem ráda za medaile, rekordy, ale to už je minulost.

Máte sedm titulů mistryně světa. Je těžké se motivovat k další práci a držet krok se stále mladšími soupeřkami?
Vždycky jsem to měla tak, že nejdůležitější byl pro mě výsledek týmu. Pokud přišla nějaká individuální medaile, byla to jen taková třešnička na dortu. To nastavení je tam stále, vždy chci být platná pro svůj tým. Proto mě trápí, když nemám dobrou sezonu, nebo když vybouchnu v zápase a pokazím to ostatním. Bolí mě to a zároveň motivuje do tréninku. Mám potřebu s tím bojovat, opravovat své nedostatky. Jsem na sebe v tomto směru hodně přísná.

S Rosicemi v posledních letech sbíráte jeden mistrovský titul za druhým. Je pro vaši motivaci důležité být v týmu, který je nastavený na úspěch?
Těší mě být v silném týmu. Na druhou stranu si dokáži představit, že už nebudu působit na top úrovni. Nebylo by pod mou úroveň, vrátit se do Třebíče a s vrstevníky tu hrát nějakou pátou stepní. Už jsem i tyhle myšlenky měla. Mám to nastavené tak, že až poznám, že nejsem přínosem pro tým, tak z Rosic odejdu.

V Rosicích je tým ambiciozní, úspěšný a také poměrně mladý. Nemáte problém v něm z lidského hlediska existovat? Není tam věková bariéra?
Necítím ji. Jsme parta. Holky mě berou a jsem pro ně takovou vrbou. Často si ke mně chodí pro radu. Loni jsem měla úraz a chtěla skončit, ale právě holky mi to rozmluvily.

Nehrála jste osm měsíců. Co se vám přihodilo?
V červenci jsem na zahradě předělávala skalku. Na prst se mi skácel balvan. Naštíplo mi to kost do té míry, že trčela ven. Doktoři to sešili, ale léčilo se to pomalu. Pořád musím hrát s tejpem, bříško prstu mám stále velmi citlivé.

Předpokládám, že už je pro vás obtížné vracet se na top úroveň. Že to s ohledem na přibývající roky dost bolí. Je to tak?
V mém věku je to opravdu velký problém. Pořád mě bolí nohy. Bohužel teď je to stále dokola. Po zranění jsem se rozehrála, začalo se mi dařit a přišel covid. V létě jsem začala znovu, hrálo se dva měsíce. Teď jsem potřetí na začátku. Občas si říkám, jestli to má ještě vůbec smysl. Pak ale tahle myšlenka odejde a já vím, že bych v tom holky nechat nemohla.

Spousta kuželkářů letos na podzim dočasně změnila sport. Stali se z nich běžci, cyklisté. Byl to i váš případ?
Na kolo už nevlezu. Před časem jsem měla pád, po kterém jsem skončila v nemocnici, takže se bojím. Ráda chodím do bazénu, ale ten byl teď také zavřený. Proto jsem si jen občas doma zacvičila. Přesto jsem se nenudila. V Račerovicích dělám malou starostku a s tím je spojená spousta práce.

Před chvilkou jste po dvouměsíční pauze poprvé odtrénovala. S jakými pocity jste šla na dráhy?
Bylo tam na jedné straně těšení, ale také obava, jaké to bude s rouškou.

Vadila vám rouška hodně?
Na tréninku ji beru, ale zápas bych s ní hrát nechtěla. Kdo má brýle, asi ví, o čem mluvím. Neustále se mi mlžily. Vyzkoušela jsem dvě roušky a respirátor, výsledek byl pořád stejný.

Dokážete odhadnout, kolik času bude potřeba, abyste mohla odvádět své standardní výkony?
Měsíc určitě. Jsem ráda, že soutěže před Vánoci nezačnou, že tento návrh zůstane bez odezvy. Kdo opravdu řádně dodržoval omezení a netrénoval, nemůže být v tuto chvíli na zápasy připravený. Kuželky jsou specifickým sportem, tělo si musí na zátěž zvyknout. Běháním a ježděním na kole se na zápasy připravit nejde.