Martina Sáblíková se po čtvrteční trojce musela i při sobotním závodě vypořádat s velkou výzvou. Znovu nastoupila až v poslední rozjížďce, a opět čelila famózním časům rivalek.

Visserová i Voroninová zajely čas lepší dosavadního traťového rekordu, Nizozemka navíc výrazně překonala i své osobní maximum. „Když jsem přišla na dráhu a viděla její čas, fakt jsem se rozbrečela. Říkala jsem si, že to nevzdám, ale čas 6:45 nikdy nemůžu zajet,“ přiznala po závodě Martina Sáblíková.

Česká obhájkyně titulu jela od začátku opravdu na doraz. Nebylo v minulosti mnoho závodů, ve kterých vedla od úvodního okruhu. Náskok se pohyboval od jedné do tří desetinek, v polovině závodu jela Sáblíková ve stejném čase s Visserovou. „Rozhodlo to, že jsem opravdu vydržela jet kolo od kola ve stejném čase. Ono se to lehce řekne, ale udržet to od startu do cíle je opravdu těžké,“ netajila Sáblíková. „Hodně mi pomohlo, když jsem viděla v hledišti bráchu, rodinu i ostatní fanoušky. A také můj tým okolo trati. Prostě jsem si řekla, že je nemůžu zklamat.“

Visserová se na jeden okruh dostala virtuálně i do vedení, ale v posledních dvou okruzích předvedla žďárská rodačka drtivý finiš. Na jeho konci byl fantastický čas 6:44.85, devatenáctý titul mistryně světa a čtyřicátá třetí velká medaile v kariéře. „Já tomu pořád nemohu uvěřit,“ hlesla Sáblíková. „Vzhledem k času Visserové jsem věděla, že není jiné cesty, než jet vabank. Strašně mě teď bolí nohy, už se těším, až si sundám kombinézu, sednu na kolo a vyjedu se,“ loučila se usměvavá šampionka.

Před cestou do šatny ještě přiznala, že o dvou zlatých medailích před mistrovstvím vůbec neuvažovala: „Opravdu ne. Chtěla jsem získat jednu medaili, ale o zlatu jsem vážně nepřemýšlela ani dnes, ani ve čtvrtek před trojkou,“ uzavřela Martina Sáblíková své snové vystoupení v Inzellu.