Končit rozhodně nechce. „Rád bych to vydržel aspoň tak dlouho jako Vašek Primus, tomu je dvaasedmdesát,“ plánuje dorovnat tréninkového parťáka a na dálku ho hecuje: „Napište, že bych si s ním ještě alespoň jednou chtěl zazávodit na mistrovství světa. Třeba se toho chytne.“

Ve věku, kdy spousta jiných odpočívá a vychutnává si důchodu, pracuje. Byť jen brigádně, ale na kampani ve škrobárně se otáčí ve třísměnném provozu. Plaví brambory. „Jsem tam druhý rok. Letos máme dobrou partu, vyhovíme si. A pak potřebuji si vydělat peníze na závody. V silovém trojboji je to tak, že si všechno platíme sami,“ vysvětluje.

Na letošní rok v dobrém vzpomínat nebude. Kvůli koronavirovým opatřením přišel o světový šampionát. Po letech na finance náročného cestování po Evropě se mohl představit v Čechách. „V Plzni jsem měl na medaili, možná na titul. Hrozně mě na to naštvalo, když jsem se dozvěděl, že to zrušili. Naštvalo je ještě slabé slovo,“ přiznává, že v tu chvíli dal pořádný průtok emocím.

Rozhodně ale na silový trojboj ani cvičení nezanevřel. Posilovnu si před lety vybudoval doma v baráku, letos už podruhé zavřená hala v pelhřimovském sportovním areálu mu starosti neudělala. „Cvičím doma. Pořád tak čtyřikrát týdně. Dá se to skloubit i s prací, snad jen když mám noční, je to složitější,“ svěřuje se.

V manželce nalézá oporu. Prý je jeho největším fanouškem. Zvedání železa mu nevyčítá. „Až na chvíle, kdy si naložím opravdu hodně. To si ťuká na čelo, jestli jsem normální. Fakt. Dělá to i na závodech, mám to natočené na videu,“ směje se.

Podporu má i v dětech. „I když také říkají, že už bych se na to měl vykašlat. Oba ale sport vrcholově dělali, tak vědí o čem to je,“ vysvětluje.

Silovému trojboji propadl už před půlstoletím, není to však jediný sport, kterému se věnoval. Krátce zkoušel zápas, hrál hokej. A hlavně fotbal. Za Žirov, v okrese. „Kopnul jsem si i proti Jirkovi Němcovi,“ zmínil setkání s pozdějším reprezentantem a historku patřičně dobarvil: „To byl ještě dorostenec, ale už tehdy bylo vidět, jaký z něj roste fotbalista. Hráli jsme proti sobě na zimním turnaji v Božejově. Ten nás učil už tenkrát. Já ho nakopal a on nepadl,“ usmívá se při vzpomínce.

Pryč ale od fotbalu. Silový trojboj je největším koníčkem Josefa Ptáčka. A na tom se nic nemění a v nejbližších letech měnit nebude. „Teď jsem si dva týdny orazil a už jsem si rozepsal jsem si přípravu na další sezonu,“ ujišťuje a při pohledu do kalendáře dodává: „Teď mělo být mistrovství republiky v Rakovníku. Chystal jsem se rozdat si to s mladými.“

Na otázku, zda na ně ještě má, reaguje pyšně. „Sice mi říkají dědku, ale pořád jim stačím. V mrtvole už ne, tam se bojím naložit si, protože mám potíže se zády. V tlaku na ty nejlepší mám. V trojboji už by to na medaili nebylo, ale nějaké čtvrté páté místo bych získal,“ je přesvědčený.