Testovat hráče lze v zásadě dvojím způsobem. Buď spolu s běžnou populací nebo vytvořit laboratoř přímo v dějisti zápasu. „To už ale stojí peníze. Je to zbytečné, když jsou testy v nemocnici zdarma,“ odmítá luxus. Hráči mají špejli s vatičkou na konci v nose každý týden. Ani oni nebrblají. „Už si zvykli. Problém byl jen při prvním testování. To tam jednomu z kluků vrazili tyčinku příliš hluboko, až se mu spustila krev,“ zmiňuje nepříjemný zážitek.

Vedení klubu negativitu testů kontroluje velmi důsledně. Protestovaní musí být naprosto všichni aktéři zápasu. „Pro hráče termíny na testování zajišťujeme, zbytek se o ně stará sám. My navíc vedeme seznam lidí, kteří jsou v budově v době zápasu a zamykáme dveře,“ popisuje Miroslav Jinek.

Ač je to nepříjemné, jsou to opatření pochopitelná. Existují ale i taková, nad kterými zůstává rozum stát. „Žádná společná káva, bufet máme pochopitelně zavřený. To je ale to nejmenší. My ani nesmíme podat soupeři vodu,“ kroutí hlavou manažer HB Ostrov. Další absurditou jsou roušky v době zápasu. Sundat je smějí jen hráči za stolem. „To mi přijde jako nesmyslné nařízení. Hráč, který je na střídačce, si hned musí nasadit roušku. Trenér v ní stráví celý zápas. Přitom jsou všichni otestovaní,“ podivuje se.

Otřít stůl od kapek potu je nutností několikrát za zápas. Žáčci, kteří to mají na starosti, ale musí dodržovat striktní pravidla. Ani omylem se nesmí dotknout položené pálky. Rozhodčí si po jakékoliv manipulaci s hracím náčiním musí ihned vydesinfikovat ruce.

Píšící novináři a fotografové na zápas smějí. „Klidně přijeďte, ale test mít musíte,“ zve Miroslav Jinek, ovšem dodává: „Kvůli účasti na zápase už mi volalo více novinářů. Když jsem jim vysvětlil podmínky, tak nepřijeli. Asi jim testování vadí.“