Zkušená reprezentační rychlobruslařka Martina Sáblíková stále patří mezi největší hvězdy svého sportu na světě. Získala v něm neskutečnou řadu medailí a ocenění.

Nad otázkou ohledně strachu se krátce zamyslí. „Asi neexistuje jen jedna odpověď na otázku z čeho mám největší strach. Takže vyberu jednu věc ze sportovního života,“ odvětila poté Sáblíková.

Házenkářky mistrovské Slavie Praha sehrály v Havlíčkově Brodu exhibiční utkání s dětmi pro děti. Jeho součástí byly rovněž společný trénink a házenkářské dovednostní soutěže.
OBRAZEM: Házenkářky mistrovské Slavie sehrály exhibiční duel v Havlíčkově Brodu

Pokračování zpovědi novoměstské rodačky je již očekávatelné. „Samozřejmě se obávám zranění. Zranění rovná se bezmoc. Když se zraním, začnou se mi prolínat stavy: Jak dlouho bude trvat, než budu zase moc trénovat a bruslit? Dovolí mi zranění opět bojovat s těmi nejlepšími? Ale nejhorší pro mě je otázka, jestli budu moct ještě vůbec sportovat,“ poodhaluje své nitro Sáblíková.

Bez sportu si totiž pětatřicetiletá sportovkyně z Vysočiny svůj život stále nedovede představit: „Sport a pohyb všeobecně je něco, bez čeho bych nedokázala být. Pocit volnosti při pohybu, který mě baví, a čas, při kterém si člověk vyčistí hlavu, je pro mě něco, co k životu potřebuji.“

Jan Šmarda
Dobrovolníci a obětaví rodiče, prozradil recept na úspěch florbalistů SK Šmarda

Se zraněním ostatně souvisí i její odpověď na otázku, kdy měla naposledy strach? „Před poslední olympiádou, když jsem spadla v tréninku, ošklivě se pořezala a nevěděla, co bude dál,“ tentokráte nezaváhala Sáblíková. „První prognózy nebyly moc příznivé. V tu chvíli jsem se nebála jen o olympiádu, na kterou jsem se čtyři roky chystala, ale právě o celou svoji kariéru.“

Nakonec do Pekingu Martina Sáblíková odjela a získala tam za třetí místo na pětikilometrové trati svoji sedmou olympijskou medaili.