Odpověď na moji první otázku máte určitě za ta léta naučenou nazpaměť. Prozradíte, jak a kdy Agentura Dobrý den vznikla?
My jsme původně nebyli žádnou agenturou. Prostě jsme jen dělali rekordy, až jsme zjistili, že na to potřebujeme firmu. Prapočátek všeho je však ještě dřív. Někdy v letech osmdesát pět nebo šest.

Tak dávno?
Tenkrát jsem dělal v Domě dětí a mládeže tady v Pelhřimově. Vedl jsem oddělení středoškolské mládeže. To je věková kategorie, kterou musíte zaujmout, nebo vám všechno omlátí o hlavu a příště nepřijdou. Smyslem tehdejšího Klubu Dobrý den, jak jsem ho nazval, byla, kromě zábavy a podobně, výchova budoucích spolupracovníků pro pořádání letních táborů. Ty mimochodem pořádám do dnešních dnů. Tenkrát jsme hodně jezdili na víkendové akce. Hráli přitom různé táborové hry a podobně. A na jeden víkend mě napadlo, že bychom se mohli zaměřit na rekordy.

Jsme u zrodu vaší budoucí životní aktivity?
Tenkrát to ještě byly takové drobnosti. Například jsme stavěli sloupce z mincí do největších komínů, házeli sirkou do dálky a tak dále. Důležité ale bylo, že to tu partu chytlo. Potom už to nabralo takový směr, že jsme v září roku 1990 vytvořili první světový rekord.

Pochlubte se. V čem?
Takzvaným kotrmelcovým ruským kolem jsme absolvovali cestu z Křemešníku (jeden z nejvyšších vrcholů Vysočiny - pozn. aut.) do Pelhřimova. Po turistické značce je to zhruba dvanáct kilometrů.

To zní hodně zajímavě. Co si představit pod kotrmelcovým ruským kolem?
Účastníci vytvořili zástup. První se předklonil, jednu ruku strčil mezi svýma nohama dozadu. Ten za ním se jí chytil, a udělal to samé. Takto se všichni propojili - a první udělal kotrmelec. Ostatní popošli, další udělal kotrmelec, a tak dál, až se ten poslední spojil s tím prvním. A takto se valili, podobně jako třeba pás u tanku, až do Pelhřimova.

Vážně se celou cestu nerozpojili?
Opravdu. To bylo podmínkou celého rekordu - že se ten pás nerozpojí. Trvalo to osm a čtvrt hodiny, udělali deset tisíc šest set osmaosmdesát kotrmelců, a každý z těch dvanácti lidí přišel v průměru o pět kilo své váhy.

To byl tedy hned na úvod opravdu extrémní sportovní výkon.
Celá ta akce navíc vyžadovala ohromné množství lidí kolem. Protože ten, kdo je v tom kole, nemá k dispozici ruce. Takže jsme museli řešit pití, jídlo, vysmrkání, zavázání tkaničky, vyndání z oka cizího předmětu, protože to bylo cestou necestou… Bylo to hodně složité. Na základě tohoto výkonu jsme byli pozváni do Belgie na Evropský festival rekordů v Pepinsteru.

close Jeden z prvních exponátů Muzea rekordů. V rukou Miroslava Marka je dvě stě padesát tři centimetrů vysoká lžička od Jána Hubinského z Trenčína. info Zdroj: se svolením Miroslava Marka zoom_in Jeden z prvních exponátů Muzea rekordů. V rukou Miroslava Marka je dvě stě padesát tři centimetrů vysoká lžička od Jána Hubinského z Trenčína. A tam jste získali motivaci rekordy registrovat a pořádat?
To už bylo v době, kdy jsme připravovali akci, kterou jsme nazvali Pelhřimov - město rekordů. Původně jsme tomu říkali raději opatrně nultý ročník. Všechno se to ale vydařilo, tak jsme ho dodatečně hrdě přejmenovali na první ročník. (smích) Většinu tehdejších rekordů jsme ještě dělali my jako klub. Prostě jsme se prezentovali před veřejností. Přitom jsme ale zjistili, že existuje spousta lidí, kteří umí něco, co by se mohlo nazývat rekordem.

Vzpomenete na nějaké první rekordmany mimo váš klub?
Například pan inženýr Aleš Spirman, který zkonstruoval nejmenší motorku, na které se dá jezdit. Vysoká je zhruba jako láhev od piva a přesto na ní jezdil padesátikilometrovou rychlostí. Z Trenčína přijel Ján Hubinský, který přivezl dvě stě padesát tři centimetrů vysokou kávovou lžičku vyřezanou z jednoho kusu dřeva. Na ní se jeho syn plavil v rámci nějaké neckyády. Nakonec to v řadě případů, jako i u těchto dvou zmíněných exponátů, dopadlo tak, že je nám tady nechali.

Teď určitě vyvstala nerudovská otázka: Kam s tím?
Pochopitelně. Bylo to ale jednoduché. Ty věci jsem měl, k velké radosti mé velmi tolerantní ženy Lenky, doma v obýváku. Bylo to však první nakročení ke vzniku Muzea rekordů. To jsme nakonec otevřeli třicátého června roku devadesát čtyři.

Předpokládám, že někdy v té době jste také začali s evidencí rekordů.
To s tím souviselo. Začali jsme pracovat na tom, čemu nyní říkáme Česká databanka rekordů. Ještě jsme si ale prošli jednou těžkou zkouškou. Museli jsme přijít domů a oznámit manželkám, že už nebudeme chodit do práce. (smích) Přitom jsme úplně přesně nevěděli, kde se na to vezmou peníze.

Jak složité bylo zajistit si financování takového projektu?
Uvědomte si, že se jednalo o ony slavné devadesátky. Tehdy šlo snad opravdu všechno. Takže se nám podařilo získat různou podporu, z dnešního pohledu až překvapivě snadno.

Nyní už jste zavedená značka. Popište, čím vším se přesně zaobíráte a kolik vás na to je?
Je nás jen šest. Mohlo by nás na to být i víc, ale už na to prostě nemáme kapacitu. V Pelhřimově provozujeme dvě expozice muzea, vedeme Českou databanku rekordů, pořádáme festival rekordů, registrujeme rekordy a jednou za tři roky vydáváme Českou knihu rekordů.

Obdobu Guinnessovy knihy rekordů?
To mělo svůj vývoj. My jsme se už někdy v polovině devadesátých let nakontaktovali na vydavatelství Olympia, které vydávalo českou verzi Guinnessovy knihy rekordů. Věděli jsme, že v některých státech jsou i národní kapitoly. Nakonec to po zdlouhavých jednáních vyšlo a několik let jsme dělali české dodatky pro světovou knihu. Ale potom národní kapitoly zrušili. To byl pro nás poslední impuls k realizaci naší myšlenky. Tedy vydat vlastní knihu.

Jestli se nepletu, vyšlo jich již sedm?
Ano, aktuální vydání je sedmé. Kromě toho jsme vydali i anglickou verzi Czech Book of Records jako výběr toho nejlepšího, čím se můžeme pochlubit.

close Petr Macek z Brumova-Bylnice dokázal v rámci 32. festivalu Pelhřimov – město rekordů udělat v průběhu 32:02 minut 350 dřepů s činkou vážící 80,5 kg, což bylo o 2,3 kg více než tělesná hmotnost rekordmana. Celkem tak vzepřel 28 175 kg bez odložení činky z info Zdroj: se svolením Miroslava Marka zoom_in Petr Macek z Brumova-Bylnice dokázal v rámci 32. festivalu Pelhřimov – město rekordů udělat v průběhu 32:02 minut 350 dřepů s činkou vážící 80,5 kg, což bylo o 2,3 kg více než tělesná hmotnost rekordmana. Celkem tak vzepřel 28 175 kg bez odložení činky z Kolik rekordů obsahuje kniha českých rekordů?
Jestliže se ptáte na knížku, to mohu říct úplně přesně. V posledním vydání máme zaregistrovaných patnáct set devadesát šest rekordů a je u toho přes dva tisíce fotografií, které je dokumentují.

A kolik z toho je sportovních rekordů?
Tady záleží na tom, co všechno budeme považovat za rekord sportovní. Obecně se dá říci, že je to tak mezi deseti až dvaceti procenty. Samozřejmě, uměli bychom udělat i větší rozsah sportu. Ale uměli bychom udělat i větší rozsah jakéhokoliv oboru. Děláme ji proto tak, že v ní vychází nové rekordy, které jsme zaznamenali v tom tříletém cyklu. Plus výběr toho nejzajímavějšího vůbec.

Zajímalo by mě, jak rekordy hledáte. Nebo jste závislí na tom, kdo se vám pochlubí? A kolik nových rekordů ročně přibude?
Každý rok evidujeme přibližně dvě stě rekordů. Pokud jde o rekordy, i to mělo svůj vývoj. Zprvu jsme rekordmany vehementně vyhledávali. Měli jsme ale podporu od našeho velkého fandy Jaroslava Kochánka, který je autorem knihy 1000 československých nej. Kniha, později vyšla i jako 1000 českých nej, byla zaměřena právě na rarity, neobvyklosti a rekordy. Z ní jsme hodně čerpali.

Nyní se už většinou asi rekordmani hlásí sami, ne?
Samozřejmě se to postupně začalo nabalovat. Zájemci se nám ozývají se svými výkony, takže v současnosti z větší části registrujeme právě takovéto rekordy. Ale nadále jsme to i my, kdo oslovujeme lidi, o kterých si myslíme, že by do knihy rekordů patřili.

Všechny netradiční rekordy, pokud nejde třeba o počty startů či gólů v oficiálních soutěžích, sami ověřujete, nebo vám stačí například email s videozáznamem výkonu?

Výkony na dálku nebo zpětně registrujeme jen velmi sporadicky. My u těch rekordů chceme fyzicky být. Je to z toho důvodu, abychom si mohli za uznáním tohoto rekordu stát. Fungujeme vlastně jako služba. Když nás někdo osloví, jsme připraveni, pokud to není v rozporu s dobrými mravy či zákonem, rekord ověřit a zaregistrovat.

close Josef Šálek z Písku dokázal 17. ledna 2021 v Pelhřimově uběhnout bosý a svlečený do půl těla půlmaraton (21,1 km) v čase 1.36:21 hod. V mrazivém lednovém počasí při venkovní teplotě pohybující se okolo -5 °C běžel pouze v krátkých kalhotách, bez předchozí info Zdroj: se svolením Miroslava Marka zoom_in Josef Šálek z Písku dokázal 17. ledna 2021 v Pelhřimově uběhnout bosý a svlečený do půl těla půlmaraton (21,1 km) v čase 1.36:21 hod. V mrazivém lednovém počasí při venkovní teplotě pohybující se okolo -5 °C běžel pouze v krátkých kalhotách, bez předchozí Váš první rekord byl sportovní. Můžete si vzpomenout na nějaké další podobně netradiční výkony?
Měli jsme tady například Josefa Šálka z Písku, který na okruhu mezi naším muzeum a sousedními Městskými sady uběhl vloni v lednu půlmaraton. Bylo to na ledu a sněhu, on byl přitom bosý a oblečený do půl těla… Nebo známý míčový žonglér Jan Skorkovský z Prahy. To je jediný člověk na světě, který uběhl maraton, přitom si kopal i hlavičkoval míčem a ani jednou mu to nespadlo na zem. Ten běh trval osm hodin.

Pokud jde o pana Skorkovského, ten má u vás celou řadu rekordů.
Doktor Skorkovský u nás každý rok během našeho festivalu vytvořil třeba i sto nových rekordů s nejrůznějšími druhy míčů. To nebyl jenom kopačák, tenisák nebo golfový míček. On dribloval třeba s antiperlí, malinkatým bonbonkem. Jeho výkony jsou úplně neuvěřitelný. Mezi lety 1982 – 2011 vytvořil 1 361 vytrvalostních, rychlostních a dovednostních rekordů, z toho 894 jich předvedl na našem festivalu. Svoji kariéru Jan Skorkovský, který vloni oslavil sedmdesátiny, ukončil velmi symbolicky. Dne 11. 11. 2011 v 11.11 hodin zapsal svůj poslední rekord jedenáctiminutovým výkonem s jedenácti rekvizitami.

Přidejte, prosím, ještě někoho třetího do téhle exkluzivní společnosti.
Třeba Bob Divílek, to je legenda české a československé kulturistiky. Je mu také již před sedmdesát let, ale stále drží krok se současnými aktivními sportovci. Například přesně v den svých sedmdesátých narozenin dokázal za necelých osmatřicet vteřin udělat padesát pět kliků na jedné ruce. Na našem festivalu zvládl za jedenatřicet vteřin devatenáct kliků, přičemž mu na zádech stála partnerka vážící přes padesát kilo.

close Nábřeží rekordů a kuriozit v Pelhřimově. info Zdroj: Deník/Karel Líbal zoom_in Nábřeží rekordů a kuriozit v Pelhřimově. Registrujete také aktuální „klasické“ sportovní rekordy. Už jste například zaznamenali další letošní mety hokejisty Jaromíra Jágra?
Samozřejmě. Jarda nám pořád přidělává práci. (směje se) Ale je toho samozřejmě víc. Letos v lednu padla třeba rekordní série v basketbalu, kdy ženy USK Praha vyhrály dvě stě sedmapadesát ligových utkání v řadě. Nedávno jsme předávali ocenění pro bývalého ligového fotbalistu Marka Kincla, který dal gól ve všech oficiálních soutěžích včetně evropských pohárů a reprezentace. Nebo Davidu Lafatovi, který je nejlepším českým ligovým střelcem. Jan Koller je zase nejlepším českým reprezentačním kanonýrem. A tak dále.

Nepřidal byste na závěr nějakou, z vašeho pohledu opravdovou zajímavost?
Napadá mě Jan Kodeš. U něj je pro nás zajímavé, že svůj první větší úspěch dosáhl v Pelhřimově. V roce 1960 zde vyhrál mistrovství republiky starších žáků, a podle jeho slov právě toto rozhodlo o jeho další kariéře. K tomu bych ještě rád dodal, že když jsem byl u něj doma, na zdi měl pověšený diplom z toho turnaje. A mě přitom překvapilo, jak je na něm vše dosud krásně čitelné. Vypadá, jako by ho dostal nedávno. Přitom víte sám, že v současnosti jsou podobné za pět let „vyšisované“ a takřka nečitelné. Čím to tenkrát psali, to by mě fakt zajímalo.