Prvním vaším klubem v Česku byla NH Ostrava. Jak se přestup seběhl?
Přišel jsem tam v létě, původně spíš jen na zkoušku. Zalíbilo se mi tam, klub byl se mnou spokojený, tak jsem tam nakonec zůstal.

V novém prostředí se vám líbilo hned od začátku?
Ze začátku jsem tu byl úplně sám, což nebylo nic moc. I když by se řeklo, že jsou jazyky podobné, moc se mi to nezdálo. Měl jsem problém rozumět spoluhráčům. Na druhé straně tu bylo sportovní hledisko. Čekal jsem, že budu hrát na pozici trojky případně dvojky, ale jelikož jsem byl už na žebříčku hodně vysoko, tak jsem začal hned jako jednička. To mě hodně výkonnostně posunulo, protože jsem hned nastupoval proti těm nejlepším.

U sportovců je to možná jiné, ale když do Čech přijde někdo z východu, zvláště pak z Ukrajiny, tak se na něj místní koukají skrz prsty. Cítil jste to tak?
Cítil. Navíc na Ostravsku je to v tomto směru horší než třeba v Praze, kde teď bydlím. Pomohlo mi, že jsem rychle zapadl do sportovního kolektivu. V tu chvíli jsem měl kolem sebe lidi, se kterými mi bylo dobře.

Polepšil jste si změnou prostředí sportovně?
To ano. Trénoval jsem v nádherné hale, i ostatní podmínky pro tu byly lepší. Na Ukrajině to tak růžové nebylo. Haly vypadají všelijak, navíc tam nebyla taková konkurence a tedy prostor k tomu výkonnostně růst.

I tak jste ještě řadu let reprezentoval Ukrajinu. Co vás přimělo ke změně?
Měl jsem nesrovnalosti se svazem. Na jedné straně se po mě vyžadovalo, abych jezdil na soustředění, ale turnaje v zahraničí jsem si platil ze svého. Bylo mi slíbeno, že mi je proplatí, ale nestalo se tak. Poslední kapkou bylo, když jsem si musel zaplatit účast na olympijské kvalifikaci.

Proto jste zažádal o české občanství. Vyhověly vám úřady bez problémů?
Čekal jsem na něj strašně dlouho. Přišel jsem o možná pět nejlepších let z hráčské dráhy. To mě mrzí. Na druhou stranu jsem rád, že jsem od roku 2009 mohl Česko reprezentovat.

Sedm let na to jste se dostal na olympiádu. Předpokládám, že to berete jako vrchol své kariéry.
Ve stolním tenise je strašně těžké se tam dostat. Po světě nás to hraje spousta a míst na olympijském turnaji je málo. Probojoval jsem se tam na poslední chvíli, kdy už to nebylo v mých rukách. Jsem za to moc rád, olympijský sen se mi splnil v šestatřiceti.

Když vám položím otázku, jestli jste Čech nebo Ukrajinec, co mi na to odpovíte?
Moje krev je ruská. Rodiče se na Krym se přestěhovali. Narodil jsem se na Ukrajině, ale teď se cítím být více Čechem. Mám tu rodinu, žiji tady už spoustu let. Jsem tu doma.

Kdy jste byl naposledy na Krymu?
Už je to sedm let.

Za tu dobu se tam z politického hlediska spousta věcí změnila. Co na to říkáte?
Pro mě je Krym ruský. Vyrůstal jsem na něm, vím, jak to tam je. Osmdesát procent lidí tam jsou Rusové, dalších deset procent Tataři. Lidé tam mají logicky blíže Rusku. Způsob převzetí Krymu ale šťastný nebyl.