Prozradíte něco ze zákulisí celého slavnostní dne na Hradě?
Na Hrad jsme dorazili po čtvrté hodině odpolední. Parkování jsme měli vyhrazené přímo na Hradčanském náměstí, už to byla velká čest. Následovalo asi hodinové setkání oceněných s prezidentem. Při něm jsem mimo jiné pana prezidenta pozval k nám na Vysočinu. Až si bude chtít odpočinout od úřadu, že ho vezmu na nějakou skálu. Po setkání jsme přešli do Vladislavského sálu, kde jsme se seznámili se zasedacím pořádkem a dostali jsme instrukce, jak to všechno proběhne. Potom jsme čekali ve vedlejším sále a před osmou hodinou jsme se začali trousit na svá místa. Ve dvacet hodin začal přímý přenos. Po něm následoval raut, na kterém bylo dva tisíce lidí.

Jak jste si to celé užil?
Snad to nebude zní blbě, přirovnám to k něčemu podobnému. Kdysi jsem pro firmu, která mě obléká do hor, šel dělat na jednu akci modela na přehlídku. Že to bude v jejich oblečení, které je mi naprosto přirozené. V rámci toho ale probíhala i klasická módní přehlídka, kde měli asi šestnáct modelek a jen jednoho modela. Tak mě ukecali, abych se toho také zúčastnil. Naučili mě rychle přehlídkový krok, a já opravdu dělal modela na přehlídce. Včetně toho, že jsem se se všemi modelkami převlékal v jedné šatně.

To je sice asi sen každého chlapa, ale opravdu jsem neviděl jediné lýtko či zadeček. Protože najednou je člověk v práci, ve frmolu, a vůbec nevnímá, co se děje okolo něj. A ten ceremoniál byl vlastně stejný. Najednou je tam stres, přísný protokol a nějaké vychutnání si toho slavného okamžiku, jak by si člověk asi představoval, tam není.

Horolezec Radek Jaroš pokořil všech čtrnáct osmitisícovek planety i nejvyšší hory jednotlivých kontinentů
Himálajskou kariéru jsem již uzavřel. Dál budu dělat, co mě baví, směje se Jaroš

Takže jste opravdu neprožíval žádné emoce?
Určitě ne takové, jaké bych chtěl. Samozřejmě. Když jsem tam seděl, a viděl jsem, vedle jakých osobností sedím, z jakých oborů, nebyl tam člověk, kterého bych si nevážil. To byl pochopitelně úžasný pocit.

Oceněno bylo na šedesát osobností. Byl tam někdo, kterého jste opravdu rád poznal a těšilo vás, že jste se mohli setkat?
Například, když jsem míjel Viktora Preisse, napadlo mě, že bych ho oslovil. V tom se zároveň on otočil ke mně a v podstatě jsme si „padli do náruče“. Byl to moc příjemný pocit, když jsem si uvědomil, že i takoví lidé mě znají a vědí, co jsem dokázal. Naopak, chtěl jsem mluvit s Martou Kubišovou, která byla pro mě, společně s již zesnulým Karlem Krylem, v sedmdesátých a osmdesátých letech vzorem odporu k režimu. Bohužel ona je kuřačka, takže když jsem ji sháněl, byla venku, a potom už jsem se k ní nedostal. Po ceremoniálu jsem se potom setkal s celou řadou dalších lidí, z různých oborů i politiky. Byla radost, když mi gratulovali či se se mnou chtěli vyfotit.

To probíhá i na takovýchto velkých akcích? Selfie s osobností?
No jéje. (směje se) Ale fotil jsem i já. My jsme třeba s přítelkyní Olgou dlouho čekali, než dohraje nějaký saxofonový orchestr, protože hrál před sochou Tomáše Garrigue Masaryka od novoměstského rodáka Jana Štursy. Po nějaké půlhodině, když dohráli, jsme se tam konečně vyfotili. Novoměšťáci u sochy Novoměšťáka na Hradě.

Co na to bodyguardi?

Když jste v úvodu mluvil o pozvání pana prezidenta na Vysočinu. Máte nějakou představu, na kterou skálu byste jej vzal?
Asi na Drátník tady na Vysočině. Když ale o tom teď přemýšlím, tak nevím, co na to bodyguardi. Kdybych měl hlavu státu na laně na skále. (směje se) Ale uvidíme, jestli se to povede.

Stačili jste si říct i něco více než jen zdvořilostní věty?
Toho času samozřejmě moc nebylo, protože šel doslova na dračku. Navíc, když jsem s ním hovořil, se tam k němu dost vehementně, a řekl bych až bezohledně, drala paní Sommerová. Proto jsme spolu pohovořili jen krátce. Ale pan prezident si pamatuje, že jsme se potkali už dříve v Café Slavia. My jsme totiž byli spolu v roce 2014 vyhlašováni jako jedni z osobností roku. Hned si na to vzpomněl a zmínil to.

Setkal jste se i s první dámou?
S tou jsem si jenom potřásl rukou a prohodili právě jen opravdu zdvořilostní slova. Když se na to ptáte, tak si vlastně ani pořádně neuvědomuji, že tam byla. Jestli potom šla jinam, nebo hovořila s jinou částí oceněných, nevím. Opravdu jsem ji zaregistroval jen při tom formálním prvním kolečku, kdy obešla všechny a pozdravila nás.

Radek Jaroš je držitelem Koruny Himálaje i Koruny světa.
Na Annapurně přišel o sedm prstů. Na extrémy jsem zvyklý, říká Radek Jaroš

Postupně během rozhovoru jste několikrát naznačil, že už z různých vyhlašování a předávání cen máte zkušenosti. Ale přece jenom – živý přímý přenos z Hradu na státní svátek, dostal jste státní vyznamenání. Bylo to v něčem jiné? Byl jste nervózní?
Určitě byl. Hlavně, tohle už se podruhé opakovat nebude. Ani to není možné. Kdybych byl na takové slávě podruhé, užil bych si to rozhodně více. Ale určitě to patřilo mezi má top tři životní ocenění. První bylo, aniž bych to dával do nějakého pořadí, když jsem se v roce 1998 v Nepálu podepisoval do takové útlé pamětní knihy, kdy byli pokořitelé Mt. Everestu bez kyslíkového přístroje. Takže můj podpis vedle Reinholda Messnera, Petera Habelera, Jerzy Kukuczky nebo Erharda Loretana bylo velké vyznamenání. Za druhé top vyznamenání považuji Cenu Jiřího Gutha-Jarkovského od Českého olympijského výboru (ČOV), kterou mi přidělili hlasováním olympijští sportovci. Mně, zástupci neolympijského sportu. No, a třetím je samozřejmě tato státní medaile.

Co pro vás vůbec medaile Za zásluhy znamená?
Dřív bych to možná ani nechápal. Jak mi teď psal jeden kamarád z vojny: To je super. Někdo dělá svůj koníček a dostane medaili Za zásluhy. (směje se) Je to samozřejmě super, je to fantastické. Je to sen, který si užívám a jsem za něj ohromně vděčný. Víte, já ale tu medaili zároveň neberu jako ocenění za své sportovní výkony. Těmi jsem si naplnil spíš své touhy. Já jsem začal asi před dvaceti lety podporovat různé charitativní organizace a nadace. A to mě i trošku mrzí, že tohle tam nebylo vůbec zmíněné. Ze začátku jsem ani nevěděl, proč to dělám. Postupem času mě to ale začalo bavit a mohu říci, že přes moje jméno prošly již sta tisíce korun na různou charitu a podobné účely.

Nakonec se mi to i částečně vrátilo, když jsem byl omrzlý. Během dvou let jsem byl na devíti operacích, deset měsíců chodil o berlích… v té době jsem ani jednou nebyl v depresi. Protože jsem věděl, že třeba ta děcka s problémem motýlí kůže, kterým pomáhám, s tím budou bojovat celý život. Zatímco já jsem měl, oproti nim, jen „dvouletou rýmičku“. Proto chápu udělení té medaile spíš za tuto činnost. Ne za to, že jsem vylezl čtrnáct kopců. To by bylo z mého pohledu egoistické.

Odmítnuté ocenění

Opravdu z vás cítím velké uspokojení a pýchu z té medaile. Vy jste přitom už ale jednou ocenění od prezidenta odmítl, že?
To bylo v roce 2015, kdy mě nominoval ČOV. Tenkrát mi to oznámil Martin Doktor a když mi to říkal, doslova mi spadla čelist. Byla to pro mě velká čest. Ale vzápětí mi spadla čelist podruhé. Když jsem si uvědomil, kdo mi tu cenu bude předávat… Probíral jsem to s Olgou, rodinou, přáteli, kamarády. A nakonec jsem si řekl, že to asi přijmu. Protože na to, kdo to předával, se zapomene, ale to vyznamenání mi zůstane. A podobná nabídka se již nemusí opakovat.

Proč jste ji tedy nakonec odmítl?
Potom se se mnou chtěl pan prezident Zeman dvakrát sejít. Asi aby si mě proklepl. Poprvé jsem s ním večeři odmítl s výmluvou, že jsem v zahraničí. Ale asi za měsíc mi volali z Hradu opět. Tak jsem Mynářovi (Vratislav Mynář, tehdejší vedoucí Kanceláře prezidenta republiky – pozn. aut.) řekl, že kdyby zůstal pan Zeman mým sousedem na Vysočině, tak s ním možná na pivo půjdu. Jenže, když bydlí někde jinde a není to můj člověk, tak s ním nikam nepůjdu. A bylo po slávě.

Naposledy jsme spolu hovořili zhruba před rokem. Jak jste ten rok prožil?
Bohužel jsem strašně málo, či téměř vůbec, nelezl po skalách. Víc jsem hrál golf. A je pravda, když mi to asi před měsícem vůbec nešlo, tak jsem si řekl, že když to takhle půjde dál, příští sezóna bude lezecká. Zároveň jsem si i uvědomil, že by měla být lezecká. Protože golf můžu, snad, ťukat i v sedmdesáti. Ale síly na skalní lezení budou ubývat. Pokud jde o další aktivity, jeli jsme se například s Olgou na kolech vykoupat do Polska. Sedm set padesát kilometrů tam, vlezli jsme do vody, a zase zpátky. (smích)

Horolezec Radek Jaroš dostal od prezidenta Petra Pavla medaili Za zásluhy I. stupně.Horolezec Radek Jaroš dostal od prezidenta Petra Pavla medaili Za zásluhy I. stupněZdroj: Deník/Karel Líbal

Máte už také plán, kam příští rok vyrazíte?
Vloni jsem si naplánoval, že vylezu na nejvyšší horu Vysočiny, Slovenska, Rakouska a nakonec na Matterhorn. A jediné co proběhlo, byla Vysočina. Kamkoliv jsme z těch dalších kopců přijeli, okamžitě skončily tři neděle hezkého počasí a začalo sněžit. Vždy v ten den, kdy jsme přijeli… Je proto pravděpodobné, že se o to pokusím právě v příštím roce. Matterhorn je ikonická hora a rád bych se tam podíval.

Já ale vím, že první lezení vás čeká ještě letos.
To je pravda, za měsíc odlétám na Nový Zéland. Chtěl bych tam zdolal jinou ikonickou horu, Mount Cook (nejvyšší hora Nového Zélandu, 3724 m n. m. - pozn. aut.).

Když jsme se dostali k lezení, asi nemohu vynechat jednu smutnou událost z před několika dnů. A sice úmrtí Čecha v průsmyku Chola pod horou Čolace. Jak jste zprávu o této události přijal?
Takové věci se prostě stávají. A vůbec není důležité, v jaké jste výšce. Možná víte o tragédii Čechů v roce 1970 na Huascaránu. Jen pár dnů před ní už zahynul Ivan Bortel. Nejlepší lezec té skupiny. Ten přitom uklouzl na normální cestě a spadl někam do vodopádu. To k tomu prostě bohužel patří. Samozřejmě. V horách musíte umět, ale musíte mít také trochu štěstí. Toho kluka jsem znal od vidění, ale osobně jsme se neznali.

Horolezec Radek Jaroš.
Horolezec Radek Jaroš: Adam Ondra je Bolt, já spíš keňský vytrvalec

Abychom nekončili tak smutně. Nepřidáte závěrem ještě nějakou „veselou historku“ z Hradu?
Legrační například bylo, když jsem běžel ze Španělského sálu na nádvoří dělat rozhovor pro televizi, a neměl jsem tedy moc času, zastavily mě dvě Afričanky. Že mě znají a gratulují mi. Jedna z nich byla velvyslankyně z Angoly, druhá Mauricia. Ta mi dokonce dala i vizitku. Ale já v tom chvatu přeslechl přesně odkud jsou, tak jim říkám: Já jsem byl ve Rwandě, Ugandě, Kongu, Mali. Ale o této zemi jsem neslyšel. (směje se) Až když jsem se pak v klidu podíval na tu vizitku, zjistil jsem, že to byl Mauricius.