„Poslední roky se to přece jen trochu zlepšilo. Na ministerstvu školství se probrali, takže nějaké peníze do klubů dorazí. Je to ale spíše jen symbolická odměna. Koupím si za ni něco na sebe, třeba pěkné tričko na házenou,“ svěřila se trenérka Slavoje Žirovnice Iveta Brabcová. Do konkrétního vyčíslení finanční odměny se jí moc nechce. Trochu se i za tu realitu stydí. „Nechtěla bych to přepočítávat na hodiny, ale odhaduji, že to bude kolem osmnácti, dvaceti korun,“ přiznala.

Smutné. Myslíte si, že je to ojedinělý případ? Nikoliv. Spíše reprezentativní vzorek, jak je na tom český sport v klubech na vesnicích a maloměstech. „Naši trenéři trénují prakticky zadarmo. Dělají to proto, že je to baví,“ přidává další konfrontaci s neveselým stavem věcí Zdeněk Švec, předseda oddílu řeckořímského zápasu v Havlíčkově Brodě a zároveň i klubový šéftrenér.

Vzhledem k tomu, že kombinuje právě tyto dvě funkce, moc dobře ví, proč tomu tak je. Kde nejsou příjmy, nemohou být výdaje. A klubové pokladny napěchované nejsou. „Každoročně pořádáme memoriál, na který sháníme peníze. To se nám daří zajistit. Jinak sponzory na zápas neseženeme. Že by nám někdo dal peníze na sezonu, to je nemyslitelné. V tomhle se nemůžeme rovnat s hokejem nebo s fotbalem,“ krčí Švec rameny.

PENÍZE PO ČTVRTSTOLETÍ

Spíše symbolickou odměnu na kontě nachází také Petr Lacek, trenér pelhřimovského klubu taekwonda. V přepočtu na hodinu to činí zhruba třicet korun. V tělocvičně ale doslova žije.

„Jsem tam denně od pondělí do čtvrtka. Za týden to dělá šestnáct hodin,“ svěřuje se, ale ihned dodává, že to není konečná porce, kterou si z volného času s železnou pravidelností odkrajuje. „Večer doma dělám administrativu a prakticky každý víkend jsem na turnajích v zahraničí,“ naznačil, že nudu rozhodně nezná.

Přitom z alespoň minimální refundace volného času se může těšit až poslední tři roky. „Předtím jsem pětadvacet let trénoval úplně zadarmo. Zlepšilo se to až poté, kdy jsme dosáhli na peníze z ministerstva školství a pomohlo nám i to, že jsme zřídili sportovní centrum mládeže,“ vysvětlil.

O trochu lepší situace je v atletice. Z Nového Města zní slova chvály na svaz. „Český svaz atletiky to má velice dobře zajištěné. Má dostatek sponzorů a může tak posílat peníze do klubů přes různé programy na rozvoj mládeže. Z nich pak trenéry platíme,“ objasnil Petr Hubáček starší, předseda klubu.

Tak či onak ani v Novém Městě nikdo trénováním mládeže nezbohatne. „Je to spíše jen takové přilepšení. Ale jsme rádi, že to trenéři nemusí dělat zadarmo,“ doplnil Hubáček.

Také si teď pokládáte otázku, proč to dělají? Co je u téhle činnosti drží? „Mohla bych říci, že tam mám dceru, ale o tom to není. Házená je týmový sport a my jsme skvělá parta. Díky ní mám spoustu nezapomenutelných zážitků,“ svěřila se Iveta Brabcová, která díky tomu překonává i další potíže. „Změnila jsem zaměstnání, z Jindřichova Hradce jsem odešla do Třeboně. Proto mám i náročnější dojíždění na tréninky a zápasy. Ale mám hodný klub, platí nám benzíny,“ je vděčná.