Momentálně je osamělým válečníkem ve škole i ve sportu. „Trenér nám posílá úkoly na každý den. Máme to podrobně rozepsané. Snaží se nám nahradit vše, o co přicházíme,“ svěřuje se.

Úkoly jí chodí prostřednictvím aplikace WhatsApp, kde má družstvo dorostenek Mostu vytvořenou soukromou skupinu. Pochopitelně přiznává, že se o standardní tréninky nejedná. „Samozřejmě nemáme k dispozici halu, nedají se trénovat věci ve skupinách, ale z hlediska idividuální přípravy na tom špatně nejsme,“ nestěžuje si.

Až omezení pro sport padnou, bude na tom dobře především po kondiční stránce. Na tu jsou tréninky na dálku hodně orientované. „Je to dost o posilování. Pak děláme různá odrazová cvičení, běháme,“ vysvětluje s dodatkem, že lepšící se počasí ji dělá radost. „Většina věcí, které musíme dělat, se provádí venku. Když zasvítí sluníčko, je to fajn.“

Kontrola z klubu je poměrně důsledná. Případný tréninkový výpadek by trenér zjistil rychle. „Když trénujeme, musíme mít na sobě hrudní pás. Snímá nám to tepovou frekvenci. Při běhání to ukazuje vzdálenost, rychlost. Přes aplikaci vše vidí i trenér,“ prozradila.

Maminka Iveta ji roky vedla v žirovnickém klubu. Návrat ke společným tréninkům se ale nekoná. „Tréninkům se věnuji sama. S mamkou se o házené bavíme, snaží se mi poradit. Občas si vyjedeme na kolo,“ vyjevuje. Tréninkového partnera má spíše ve starším bratrovi. „Také hraje házenou. Když se udělalo hezky, vzali jsme si míč na zahradu a zaházeli si.“

V čem doba Adéle Brabcové nenahrává, je zvykání si v novém prostředí, v navazování kamarádství. V Mostu prostě strávila příliš málo času. „Měli jsme společnou letní přípravu. S pár spoluhráčkami chodím i do třídy ve škole. Poznaly jsme se, ale ještě to není úplně ono. O velkém kamarádství to ještě není. Sedli jsme si, ale byla to krátká doba,“ uznává.