Tak by se dalo charakterizovat sportovní nadání pelhřimovské rodačky Zuzany Kubáňové. Ta slavila úspěchy v tenise, squashi a v racketlonu, který je raketovým čtyřbojem, je od listopadu loňského roku mistryní světa.

Na začátku všeho byl tenis. Můžete alespoň kostce tohle období svého sportovního života přiblížit?
Tenis jsem hrála od osmi let. Ve starších žákyních se mi povedlo dostat se na osmnácté místo celostátního žebříčku, vybojovala jsem třetí příčku na mistrovství republiky v deblech. Měla jsem šanci se výkonnostně posunout výše, projevil o mě zájem Přerov, kde je vrcholové centrum. Ze všeho ale sešlo kvůli zdravotním obtížím.

Co vás trápilo?
Poranila jsem si loket a nějakou dobu jsem nehrála. Pak jsem se sice vrátila na kurty, ale loket mě bolel stále. Limitovalo mě to hlavně při podání, které už je v dorostu důležitou součástí hry. Proto jsem musela tenisu nechat.

Loket vás v tu dobu musel omezovat pro všechny raketové sporty. Zkoušela jste tedy něco úplně jiného?
Zkusila jsem atletiku. Lidé kolem mne mi ji doporučovali, říkali mi: „Ty jsi dříč, tobě to půjde.“ Půl roku jsem ve Světlé nad Sázavou běhala osmistovky, zkoušela házet diskem. Pak jsem ale zjistila, že mi atletika nesedí. Je moc monotónní, chyběla mi kreativita z míčových her.

Přišel tedy na řadu squash. Jak jste ho objevila? Přece jen v té době byl v Čechách ještě poměrně exotickým sportem.

Poprvé mě na něj vytáhl kamarád. Hrávali jsme spolu stolní tenis a badminton, kde jsme se tahali o vítězství a vzájemně se hecovali. Jednou přišel s tím, že hrál squash a že mě v něm určitě porazí. Řekla jsem „Uvidíme.“ Vyrazili jsme na kurt v Havlíčkově Brodě. Prohrála jsem první tři sety a pak už jsem ho drtila. Co bylo ale podstatnější, zjistila jsem, že mě squash baví a nebolí mě při hře loket. Šla jsem tedy do toho po hlavě a začala se pod vedením trenéra připravovat.

Dnes už toho máte v raketových sportech hodně za sebou. Jak si vysvětluje to, že vás při tenise bolel loket a při squashi ne?
I když se to nezdá, technika pohybu je jiná. Squash se navíc hraje s menším a lehčím míčkem, takže nárazy do rakety nejsou takové jako při tenise. I raketa je lehčí.

Když už jsme u rozdílů tenisu a squashe, můžeme se pokusit také o jiné srovnání. Který sport je podle vás fyzicky náročnější?
Domnívám se, že squash. Když jsem hrávala tenis, strávila jsem na kurtu i tři hodiny a ještě si s tím mé tělo vcelku bez potíží poradilo. Po hodině intenzivního squashe jsem většinou bývala druhý den tak unavená, že jsem se pořádně nemohla hýbat.

Vyrovnala jste se s většími nároky bez potíží?
Pro mě to byla výzva. Neměla jsem špatnou kondici, ale začala jsem na sobě víc makat. Nemyslím si, že bych měla nějakou extrémní dávku talentu, ale říkala jsem si, že to musím nahradit kondicí.

Dařilo se vám výborně, vždyť jste jednu dobu byla dokonce českou jedničkou. Byl to vrchol, kterého jste v tomto sportu dosáhla?
Asi ano. Dosáhla jsem sice na osmou příčku v týmech na mistrovství Evropy, což je nejlepší výsledek českého ženského squashe, na světovém šampionátu akademiků jsem byla jedenáctá, ale být jedničkou žebříčku, bylo asi to top. Víc jsem si vážila výsledků doma, protože možnost cestovat do zahraničí byla hodně omezená.

Dnes se prioritně věnujete racketlonu. Máte ještě chuť něco dokázat ve squashi?
Říkáte správně, že racketlon je mou hlavní sportovní činností, ale squashi se stále věnuji. Pořád se držím v první desítce žebříčku, takže hraji extraligu a občas se účastním turnajů. Squash je jednou čtvrtinou racketlonu, takže je to vhodná příprava.

Už jsme se pomalu dotkli sportu, v němž jste dosáhla svého zatím největšího úspěchu. Kdy jste racketlon okusila?
Racketlon jsem znala už dlouho, ale poprvé jsem si ho zkusila v roce 2008. Bydleli jsme s manželem na Moravě a dozvěděla jsem se o turnaji v Olomouci. Tehdy už jsem neměla tak našlapanou termínovou listinu squashovými turnaji a brala jsem to jako kvalitní trénink. V Olomouci jsme si zahráli s manželem a chytlo nás to oba dva, takže jsme se začali racketlonu věnovat, trénovat spolu.

Je to velká výhoda, že se manžel věnuje stejnému sportu?
Určitě a v mnoha věcech. Jak už jsem řekla, trénujeme spolu, bavíme se o racketlonu. Důležité je i to, že spolu jezdíme na závody, kde si můžeme pomoci, podpořit se.

Manžel to v racketlonu nedotáhl tak daleko jako vy. Jak se s tím vyrovnává, že jste úspěšnější?
Když spolu trénujeme, jsme z hlediska výkonů vyrovnaní partneři. Jednou vyhraji já, jednou on a prohrávat s ženskou není pro žádného chlapa příjemné. Manžela ale musím pochválit. Pořád ho racketlon baví, stále tvrdě trénuje, snaží se. To je pro mě ideální stav, protože mám vedle sebe kromě chlapa pro život také dobrého sparingpartnera pro sport.

Máte spolu dcerku Nikitku. Ve čtrnácti měsících je asi předčasné přemýšlet nad tím, kolik sportovního talentu zdědila po rodičích. Cítíte z ní přesto už teď pohybové nadání?
Nikitka vyrůstá ve sportovním prostředí, jezdí na všechny turnaje s námi. Ráda si hraje s míčky, bere do ruky raketu, ale to je zatím taková zvědavost. Až nazraje ta správná doba, tak ji sport ukážeme a pak se uvidí, zda to má v krvi. Určitě ji do ničeho nutit nebudeme.