Za vším stojí Petr Lacek, bývalý přední český závodník, nyní úspěšný trenér a hlavně člověk, který je naprosto pohlcen svým sportem.
Můžete vzpomenout na chvíle, kdy jste se poprvé s korejským bojovým uměním setkal?
Poprvé jsem se s ním setkal 21. června 1992.
Musím říci, že tak přesnou odpovědí jste mě zaskočil. Jak je možné, že si tohle datum i po tolika letech pamatujete?
Byl to pro mě tak velký zážitek, že se mi to vrylo do paměti. Naplnil se mi velký sen, zkusit nějaký bojový sport. Tehdy byly neskutečně v kurzu filmy s Van Dammem a já jsem se mu chtěl podobat. Když jsem přišel na taekwondo, neuměl jsem se prát, byl jsem obětí šikany. Měl jsem tedy enormní motivaci naučit se bránit.
Bojových umění je spousta, proč vám učarovalo právě taekwondo?
Tak nějak vyzdvihlo mé přednosti. Taekwondo je hlavně o práci nohou, což mi vyhovuje. Nikdy jsem se moc neuměl prát rukama. Nohy mě poslouchají více.
Nezastíráte, že původní motivací bylo naučit se prát, ale jen o schopnosti bojovat taekwondo není. Kdy se začalo vaše myšlení měnit nebo to přišlo tak nějak postupně?
Přichází to s lety. S roky, které strávíte tréninkem, ale i s časem, kdy zraje člověk jako takový. Rozhodně nemůžete chtít po dvanácti třináctiletém klukovi, jako jsem byl já, aby hned chápal smysl taekwonda, rozuměl jeho filosofii. Musel jsem si projít určitým procesem, kdy jsem se učil ovládat nejen své tělo, ale měnil jsem se i lidsky. Dnes jsem typem člověka, který se fyzickým konfliktům vyloženě vyhýbá, snaží se jim předcházet. Moc dobře vím, že řešit něco silou není ideální cesta a navíc jsem za ta léta strávená v tělocvičně poznal, jak mohou být techniky taekwonda pro lidské zdraví nebezpečné.
Jako bojovník jste dosáhl solidních výsledků, ale kupříkladu na klubovém webu je vůbec nezmiňujete. Doslova tam píšete „nestojí za řeč“. Opravdu si tak málo svých závodnických výsledků vážíte?
Ve srovnání jakých výsledků dosahují moji současní svěřenci, jsem moc úspěšný nebyl. Ani jednou jsem nevyhrál mistrovství republiky, byl jsem jen dvakrát ve finále. Jako závodník jsem své cíle nenaplnil, takže na výsledky hrdý nejsem.
Vás o možnost naplnění připravilo zranění, které v poměrně mladém věku vaši soutěžní kariéru ukončilo. Můžete vzpomenout, co se tehdy stalo?
Zúčastnil Slovenského poháru v Rožňavě. První den jsem tam vyhrál kategorii seniorů a druhý jsem soutěžil mezi juniory bez rozdílu vah. Dostal jsem se do finále, v němž jsem ještě pět vteřin před koncem vedl 3:1 na body a to je poslední, na co se pamatuji. Lidé, kteří to viděli, mi vyprávěli, že jsem udělal krok vpřed, když mi soupeř kopl nohou po hlavě. Jsem přesvědčen, že se současným vybavením by se mi nic vážného nestalo, ale tehdy jsem byl chvíli v bezvědomí a probral jsem se v nemocnici se silným otřesem mozku. Vzhledem k tomu, že jsem měl jako dítě bouračku na kole, při níž jsem měl prasklou lebku, lékaři byli nekompromisní. Řekli mi, že jestli se mi něco podobného přihodí ještě jednou, tak bych to také nemusel přežít. Proto byl konec závodnické dráhy nevyhnutelný.
V té době už jste trénoval další závodníky. Byla tedy dráha trenéra logickým pokračováním započaté cesty nebo jste zvažoval, že od taekwonda odejdete?
Před touhle událostí byly problémy s tělocvičnou, takže jsem musel trénovat děti, abychom ji zaplatili a já mohl pracovat sám na sobě. Byla to nutnost, nikdy nebylo mým snem stát se trenérem. Po zranění jsem se ale nedokázal se sportem rozejít, takže jsem se práci trenéra začal intenzivněji věnovat. Vzhledem k tomu, že byl o taekwondo zájem, oddíl se rozrůstal a později jsme vytvořili i kroužek v Pelhřimově, kde máme nyní hlavní členskou základnu.
Byla to velká muka jen se na taekwondo dívat, případně trénovat bez možnosti bojovat na turnajích?
Je jasné, že bych raději závodil. I přes zdravotní riziko jsem se několikrát zkoušel vrátit, protože jsem to prostě nevydržel. Definitivně jsem skončil teprve v roce 2008, když jsem na mistrovství republiky vysokoškoláků prohrál s klukem, kterého si pamatuji jako začínajícího závodníka se žlutým páskem. To už byla asi ta poslední kapka.
Je těžké udržet si respekt mezi závodníky z pozice trenéra, když už si jeho svěřenci nepamatují, jaký byl v životní formě?
Jen ať zkusí nemít respekt! (polovážně a se smíchem) To bych jim dal. Já sice nebojuji, tloustnu, ale neznamená, že se na trénincích nehýbu. Pořád mám v sobě dost rychlosti a za ty roky jsem nasbíral tolik zkušeností, že jsem schopný v tréninkových bojích konkurovat většině z nich. Respekt si dokážu získat, ale musím přiznat, že nemám pocit, že bych ho neměl.
Vaši závodníci dosáhli řady pozoruhodných úspěchů. Vyhráli prestižní kontinentální turnaje, Veronika Krejčová a Žaneta Rodovská mají bronzové medaile z mládežnických mistrovství Evropy. Kdy budou medaile ze seniorských akcí. Má na to vůbec české taekwondo, řekněme v horizontu jednoho či dvou olympijských cyklů?
Obecně řečeno svět taekwonda se vyrovnává. Už nejsou vyložené velmoci a nikdo není na velkých akcích slabým soupeřem. Mám-li mluvit za náš oddíl, tak máme hlavně talentované mládežníky. Mám tu tak čtyři adepty, kteří by se mohli probojovat na olympiádu do Ria de Janeira.
Teď jste mi z té otázky trochu utekl. Já nemluvil o účastech, ale o medailích. Má tedy české taekwondo na to získat v brzké době medaili na mistrovství světa nebo olympiádě?
Co se týká mistrovství světa, tak asi ano. Opravdu se špička tak vyrovnává, že brzy budou medaile získávat závodníci ze zemí, od nichž bychom to před několika lety nečekali. Bohužel olympiáda je ještě výše. Tam jsem spíše skeptik, i když na druhou stranu brzy se bude bojovat v nových elektronických vestách, což může leccos změnit. Někomu to může vyhovovat, někomu ne. Proto vyloučené není nic.
- dvakrát vicemistr republiky, vítěz Slovenského poháru
- jako trenér dosáhl celé řady úspěchů. Mezi ty největší patří čtyři medaile Kateřiny Nedvědové z turnajů elitní evropské ETU během jediné sezony, bronz Veroniky Krejčové na ME kadetů v roce 2009, třetí místo Anny Machové na ME akademiků v loňském roce, bronz Žanety Rodovské z ME juniorů 2007, zlato Adriany Šimánkové na turnaji v Koreji.
- taekwondisté TKD Lacek jsou už pět let mistry České republiky v týmech.