O jednu z nich se postarala teprve dvacetiletá Anna Machová. Závodnice z Veselé, která je členkou klubu SK Taekwondo Lacek Pelhřimov, vybojovala bronz na Mistrovství Evropy akademiků v Portugalsku.
Jak a kdy jste se k taekwondu dostala? Přece jen pořád jsou bojová umění spíše výsadou mužů. . .
To jsem takhle nikdy nebrala, my jsme třeba s kamarádkou Janou na vsi odmalička hráli s klukama fotbal, což se taky bere jako klučičí sport. Poprvé jsem o tomto sportu slyšela už na základní škole, kdy nám předváděli jeho ukázky. Zaujalo mě to, ale rodiče byli proti. Pak jsem v prvním ročníku gymnázia seděla v lavici s dívkou, která už na taekwondo chodila, vzala mě na trénink a bylo to jasné. Rodiče se to dozvěděli až později a už nemohli nic dělat (úsměv) – ale dnes mě povzbuzují a mají radost z úspěchů. Co se týká podílu žen, v našem oddílu je výrazný a mnohdy to na závodech budí údiv mezi zahraničními trenéry třeba z asijských zemí, kteří kolikrát přijíždějí na turnaje s čistě klučičími týmy. Ti také nechápali, že já jako žena můžu koučovat (vést svého oddílového kolegu „do boje“).
Má taekwondo i nějakého „ducha“, nebo je to čistě boj?
Pochází z Koreje, v překladu to znamená „cesta rukou a nohou“. Je to hlavně bojový sport, ale zároveň vede ke schopnosti koncentrovat se na jediný cíl a sladit pohyby těla, učí poslušnosti k rodičům a respektu ke starším. A cílem je také ochránit slabší před napadením.
Co dává vám osobně?
Zoceluje mě fyzicky i psychicky a hlavně mi dává spoustu přátel. Při souboji cítím, že na mě myslí a podporují mě, a to mě neuvěřitelně povzbuzuje.
Jste držitelkou černého pásku. Co to znamená?
To je nezávisle na soutěžích ocenění podle zásluh. Černý pás se dále člení na 9 danů, já mám zatím první. Zkoušky na černý pásek probíhají tak, že na ně přijedete k nějakému mistrovi s vyšším páskem, který prověří vaše znalosti a schopnosti. Lidé z našeho oddílu jezdí k Park Soo-Namovi do Stuttgartu.
Co vše pro trénování potřebujete?
Vybavení není levné: nejsou to jen chrániče a rukavice, ale hlavně speciální helmy a vesty se senzory – to jde do desetitisíců. Naštěstí některé vybavení půjčují přímo organizátoři turnajů. Také se musí platit startovné, cesta a pojištění – hodně věcí za nás ale hradí oddíl.
Jak a kolikrát týdně trénujete?
Přímo tréninky taekwonda mám asi dvakrát týdně, na střední škole byly pelhřimovské tréninky pravidelnější. V Praze sice chodím do Sportovního centra mládeže, kde je i zázemí pro reprezentaci, přesto se ale snažím dále navštěvovat tréninky v Pelhřimově, jak často to jen jde. Kromě samotných tréninků samozřejmě musím posilovat aspoň s činkami nebo švihadlem a taky běhat. Mám doma ve Veselé takový asi pětikilometrový okruh na Častrov, pak přes Perky a Ctiboř a přes les zpátky.
Jakým způsobem vás povzbuzuje oddílový trenér Petr Lacek?
Cením si na něm hlavně schopnosti člověka povzbudit. Kolikrát stačí, když zrovna na nějakém turnaji nemůže být, že nám před zápasem pošle jednu SMS a ta aspoň mě dokáže změnit náladu k lepšímu a dává zapomenout na vlastní problémy. Petr Lacek je jeden z nejlepších trenérů vůbec a ačkoli náš oddíl vede již 16 let, neustrnul a pořád nás žene dál.
Jaké jsou stinné stránky bojového sportu? Co vám bere?
Jsou to hlavně zranění. Měla jsem smůlu, že jsem si hned na třetím tréninku natrhla vaz v koleně. Dodneška mi to koleno občas vypadává, musím na něj dávat pozor. Před půl rokem jsem si ale natrhla vazy už i ve druhém koleně. To už jsem měla chuť s taekwondem skončit, ale pak přišla nabídka na Evropu, a zase jsem si to rozmyslela. Problémy s koleny mě nutí nedělat na tréninku všechny věci jako ostatní a ten trénink i jednotlivé boje si více přizpůsobovat možnostem kolen.
Jak vidíte svůj sport do budoucna, pomůže vám nějak v kariéře?
Ve studiu ekonomiky asi moc ne, i když i díky zápasům se podívám do ciziny a protože studuji cestovní ruch, ráda bych v budoucnu i pracovala třeba jako tlumočnice nebo na ambasádě. Jestli myslíte profesionální kariéru, v některých zemích to funguje tak, že jdou taekwondisté do armády a uživí se tím, ale v Česku to asi nejde.
Jan Mazanec
