Ten dostál svému slibu a za dobročinných deset tisíc korun od Agrostroje zdolal osmdesátikilometrovou štreku. Oproti původně uvažovaným osmi hodinám však byl doma o půl druhé hodiny dříve!

Podal jste neuvěřitelný výkon. Jak se cítíte den poté, novopečený ultramaratonče?
S hodnocením bych byl opatrnější. Přece jenom se v republice najdou lidé, kteří běhají větší dálky a umí to rychleji. Přiznám se, že jsem to čekal trochu lehčí, i když natrénováno jsem měl. Každopádně už vím, že jakákoliv trasa delší než maraton už vyžaduje týmovou spolupráci.

Právě, že jste běžel celou dobu sám. To musí být těžké i na psychiku.
Náročnější to bylo. Myšlenku, že bych cestu do Hradce strávil společně s Milošem Škorpilem a ostatními běžci, jsem po chvíli opustil. Cítil jsem z nich tu krásnou běžeckou náladu, atmosféru charitativního běhu. Nebyl jsem si jistý, jestli bych našel dostatek morálky, abych se poté přinutil běžet ještě zpátky. Takže jsem si raději zvolil svoje rychlejší tempo, abych si to „utrpení“ zkrátil. Legrace to každopádně nebyla.

Spatřujete ve vašem počinku i něco jiného než dobročinný úmysl?
Něco se najde. Spousta lidí z oboru mi říká, že to nebylo jen nějaké bláznovství. Údajně mě to má posunout v tréninku zase někam dále. Uvidíme za tři měsíce.

A co nohy? Chodí se vám po té porci kilometrů dobře?
Mám velkou výhodu ve spolupráci s firmou Nutrend. Díky radám odborníků naštěstí už vím, jak se o sebe postarat. Stehna mám úplně volná. Jediné, co mě bolí, je otlačený pravý malíček. Jinak jsem v pohodě, ve středu si chci pořádně „dát“ desetikilometrový závod v Jihlavě.

Co říkáte na to, že v Pelhřimově se vybralo mnohem více než po celý dosavadní Běh s Parapletem?
Samozřejmě mě to potěšilo, nečekal jsem to. Jsem rád, že lidé to pochopili a přišli Miloše podpořit v dosud nevídaném počtu. Kéž by tomu tak bylo i všude jinde.

Už víte, jak chutná dálkový běh. Umíte si představit, že byste si tuhle štreku užíval denně?
Tak to rozhodně ne. Klobouk dolů před Milošem. Ono dávat si takovéhle „rychty“ každý den, to vyžaduje mimo jiné i neuvěřitelnou duševní odolnost. Na druhou stranu nejde přehlédnout, že i takový borec, jakým Miloš bezesporu je, už toho má čas od času také plné zuby. O to raději jsem, že jej vlastně po celou cestu až do Jindřichova Hradce někdo doprovázel. Společnost druhých je v tomto případě hrozně důležitá. Rozhodně jej upřímně obdivuji za to, co dělá. Je to smutné, ale dobročinnost se v Čechách pořád moc nenosí.