Sama jsem se o tom přesvědčila v neděli odpoledne, když jsme se vraceli domů z prodlouženého víkendu. Za Humpolcem na nás plácačkou mává policista, že musíme zastavit.

Kousek před námi se stala vážná nehoda, bude tam přistávat vrtulník a nikdo nesmí projet. Museli jsme tedy čekat. Nedalo se nic dělat, byli jsme zkrátka, jak se říká, v nesprávný čas na nesprávném místě.

Netrvalo dlouho a za námi se začali „štosovat" další cestující, většinou dovolenkáři, což se dalo odtušit z jízdních kol připevněných na střechách aut nebo za vozy zapřažených obytných přívěsů.

Odbavení záchranářského vrtulníku se zraněným řidičem se protáhlo skoro na hodinu, měla jsem tedy čas pozorovat reakce ostatních čekajících.

Někteří z nich nesli nemilé zdržení, stejně jako my, klidně – čekali v autě, až vrtulník se zraněným nešťastníkem odletí a oni budou moci pokračovat v cestě. Jiní vystoupili a šli se podívat, co se to na začátku kolony vlastně děje.

Našlo se i několik motorkářů, kteří na svých strojích snadno prokličkovali mezi stojícimi auty a u hlídkujícího policisty se dožadovali průjezdu za každou cenu. Když jim nebyl umožněn, ptali se aspoň na objížďku.

A samozřejmě nechyběli ani naštvaní komentátoři, kteří řidiče, jenž měl nehodu na svědomí, neváhali počastovat nelichotivými slovy či konstatováním: „Kvůli jednomu blbci tady tolik lidí hodinu tvrdne, kdyby jezdil opatrně, měli bychom všichni klidnou neděli."

Byla jejich slova příliš tvrdá? Když jsem se později doslechla, že řidič havaroval ve vysoké rychlosti, která o dost překročila povolenou devadesátku, přemýšlela jsem o tom, že ho možná nesoudili zas až tak tvrdě. Na druhou stranu ale není vyloučeno, že i kritiky někdy ze stejného důvodu nebude nakládat vrtulník.