Už nejde hlavně o hospodářská zvířata, která nám pomáhají k živobytí, ale čím dál víc o citovou věc, která je vypjatá i tím, že v dnešním složitém světě zvířátka řadě lidí nahrazují nefungující mezilidské vztahy.

Kdyby nebylo lidí, kteří si své citové potřeby uspokojují psím mazlíčkem, nebylo by v Česku tolik množíren psů, ze kterých zvířata putují hlavně do západní Evropy. A naopak  platí, že když někdo psy staví téměř na úroveň člověka, je přecitlivělý na to, jak se s nimi zachází. Dnešní ochránci zvířat by asi moji babičku odsoudili už za to, že po psovi hodila polínko.

Proto dnes podezření z týrání zvířat budí větší emoce než cokoli jiného. Případy se šetří, ale stejně ani pak nevíme, zda šlo víc o zanedbávání, o byznys nebo o to, že někdo má zvířata rád, ale nezvládá je, jak se to jeví jednoho chovatele na Počátecku.

Proto by se i k tomuto případu mělo přistoupit bez emocí, záporných i kladných. První věc je spravedlnost a ochrana lidí. Kdo porušuje zákony, ohrozí lidi nebo nechá umřít zvíře, by měl být nějak potrestán. Ale druhá věc je lidskost, a to zvlášť na vsi, kde spolu lidé musí nějak vyžít, a takovéto případy by je neměly rozdělovat. Proto je otázkou, zda podání trestního oznámení v době, kdy se situace oproti minulosti viditelně zlepšila, bylo opravdu tím nejlepším řešením.