Kolegové z redakce pak mončičáky, sienc fiction, vize, součást minulosti, prvomájový průvod, bezpráví a příděl půl kila mandarinek na osobu…
Pro mě je ta doba synonymem k neustálým frontám.
Stály se totiž na všechno. Na auto (několikadenní), na koberec (denní) i na ovoce (hodinové).
Očima malé dívky mi vadilo jen, že nemůžu mít to, co chci.
Teď to můžu mít nejen já, ale i můj syn.
Jahody v zimě, naprostý luxus dnešní konzumní doby, který tak rychle nahradil spotřební asketismus.
Jenže při pohledu na přeplněné regály neustále se rozrůstajících supermarketů se pak špatně vysvětluje, že takhle to nebylo vždycky.
„A kde jste teda nakupovali, když nebyla Billa?“ nevěřícně kroutí hlavou dítě jednadvacátého století.
Co na to říct?
Už jen proto by nám mělo něco ty fronty na mandarinky připomínat.
Nemyslíte?
