Loni na jaře jsem diskutoval s jednou svojí známou, která žije v Londýně, má za manžela Palestince a angažuje se v bohulibé organizaci Amnesty International. Říkal jsem jí tehdy, že podle mého názoru je Izrael příliš silný, Palestinci nejednotní a bez významné mezinárodní podpory, takže by bylo nejlepší, kdyby jejich vůdci přiznali porážku, přestali s pokusy o ozbrojený odpor, smířili se s tím, že v budoucnosti Izrael anektuje okupovaná palestinská území, a stali se tak buď loajálními izraelskými občany, nebo emigrovali do bohatých arabských států.

Snaha o zničení Hamásu

Dnes se ale situace jeví velmi odlišně. V Gaze probíhá konflikt Izraele s tam vládnoucím hnutím Hamás, vyvolaný teroristickým útokem ze 7. října 2023. Od počátku bylo jasné, že izraelská vláda, v níž mají klíčové pozice představitelé ultrakonzervativní náboženské menšiny, se bude snažit Hamás zničit, a nebude se přitom příliš ohlížet na to, kolik přitom zahyne palestinských civilistů. Nesrovnatelně silnějšímu Iz-raeli se ale příliš nedaří tohoto cíle dosáhnout. Alarmující je přitom počet civilních obětí, většinou žen a dětí, a nesmírné utrpení, jemuž jsou tito lidé vystaveni.

Václav Hořejší
mikrobiolog a biochemik

Izraelské pokrytecké ujišťování, že se jeho armáda snaží tyto civilní oběti minimalizovat, je urážkou elementární morálky. Je jistě pravda, že ozbrojenci Hamásu se ukrývají v civilních budovách a samozřejmě nenosí uniformy. Je ale nepřijatelné, aby izraelská armáda ničila takové budovy, ve kterých se (možná) oni bojovníci ukrývají, a pohřbila v nich nejen je, ale i spoustu nevinných civilistů.

Neobstojí názor, že podobně postupovali Spojenci za 2. světové války při bombardování německých měst nebo v Hirošimě a Nagasaki. Zásadní problém by přece měl být očividný pro každého morálně normálního člověka – izraelská odveta je naprosto disproporcionální a oprávněně vzbuzuje dojem, že jejím cílem je učinit Gazu neobyvatelnou a tamní obyvatele kompletně vysídlit. Ostatně jeden izraelský ministr otevřeně řekl: „z Gazy uděláme jedno obrovské parkoviště“. Zatímco situace v roce 1945 něco takového umožňovala v případě odsunů německého obyvatelstva ze Sudet neboz nynějšího západního Polska, dnes prostě nic takového již není možné.

Je dobré podívat se na nynější situaci také očima Palestinců. Ti na rozdíl od nás neignorují nikdy neodvolané rezoluce Rady bezpečnosti OSN požadující odchod Izraele z okupovaných území a odmítající anexi Golanských výšin a východního Jeruzaléma nebo rozsudek Mezinárodního trestního soudu konstatující genocidní povahu izraelského postupu. A je také pravda, že podle mezinárodního práva mají obyvatelé okupovaných území právo na odpor proti okupantům (ale samozřejmě nikoli na teror vůči civilistům). Paradoxní je, že brutální reakce Izraele naprosto vyhovuje vůdcům Hamásu, protože radikalizuje většinu Palestinců a odvrací od Izraele dosavadní sympatie jeho západních přátel.

Dvoustátní řešení

Je zřejmé, že velká většina světa by si přála realizaci dvoustátního řešení, které bylo na stole již po jednáních J. Rabina a J. Arafata v Camp Davidu v roce 2000. Smrtelnou ránu takovým nadějím zasadila Rabinova vražda izraelským ultranacionalistou o pět let později. Pro většinu Izraelců je nyní vznik skutečně samostatného palestinského státu nepřijatelný.

Otázkou je, jestli je nepřiměje ke změně názoru vysoká cena dlouhodobé války (nejen s Hamásem, ale i několika jinými okolními aktéry), tlak západních demokracií, ale i možnost, že liberální menšina jeho občanů bude čím dál častěji volit možnost odchodu jinam. Jako reálná by se pak jevila hrozba proměny Izraele v nějakou konzervativní teokracii. Ztrátu podpory Západu by nakonec Izrael nemusel přežít.

Ve světle těchto chmurných perspektiv se jeví jako kontraproduktivní a amorální politika české vlády i produkce mainstreamových médií bezvýhradně podporující brutální násilí izraelské armády vůči Palestincům. Něco takového přece paradoxně Izraeli strategicky mimořádně škodí! Spolu s mnoha jinými skutečnými přáteli Izraele bych si přál, aby Česko od takové politiky upustilo.

Napomohlo by to snad aspoň trochu k tomu, aby onen v mnoha směrech obdivuhodný stát opustil kontraproduktivní spoléhání na sílu a pomstu a vrátil se na cestu racionálního řešení chronického problému. My, skuteční přátelé Izraele, jej nyní kritizujeme proto, že jsme jej doposud považovali za stát nám geograficky, historicky i kulturně blízký, sdílející naše morální hodnoty, a prostě sympatický. Jsem si ale bohužel vědom toho, že v Česku převládá asi ve všech vrstvách společnosti spíše sympatie k onomu vraždění Palestinců, protože antiarabský rasismus zde má dlouhou tradici, a že tomu odpovídá i česká politika.

Očekávám, že se mi od mnoha čtenářů dostane odmítavé reakce a budu označen za podporovatele teroristů a antisemitu. Chtěl bych jim navrhnout, aby podobně jako já sledovali např. liberální izraelský deník Haaretz, jehož redaktory obdivuji za to, že nepodléhají tlaku pomýlené většiny. Doufám pevně, že svobodný Izrael přece jen přetrvá a nezmění se v něco nacionalisticko-nábožensky odpudivého.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.