To je určitě dobrá zpráva. Pořád ještě jezdíme na spoustě míst po povrchu, pro který se oprávněně vžilo označení tankodrom. Současně ale tahle zpráva prozrazuje, že zanedbanost tuzemské dopravní infrastruktury je rozsáhlejší, než se na počátku série těchto oprav zdálo.

A také, že nepůjde všechno opravit naráz, přestože stát 
i kraje zvolily zdánlivě ideální formu financování oprav silnic díky dotacím. Z evropských peněz, naučili jsme se říkat. Tedy vlastně i z našich domácích, které musí navíc absolvovat kolečko schvalovacími procedurami. Na jedné straně je víc než jisté, že unijní mašinérie celý proces oprav prodražuje. Na straně druhé by se bez této mašinérie opravil asi jen zlomek toho, co opravy vyžaduje, o výstavbě nových silnic nemluvě.

Dostali jsme se do „začarovaného" kruhu. „Začarovaného" proto, že tohle kouzlení nemá konec jako v pohádce. Mávání kouzelným proutkem je naprosto zbytečné. Všechny ty opravy budou muset i na prahu jedenadvacátého století udělat stavbaři, kteří umějí opravovat silnice. Fakt, že jim k tomu pomůže nejmodernější technika, na věci nic nemění.

My, obyčejní smrtelníci, se smiřme s tím, že nás při cestách napříč Vysočinou budou v nadcházejících týdnech a měsících čekat uzavírky, semafory, kyvadlová doprava i objížďky. Řada z nás už je z minulých let zvyklá. Až se na podzim opravené úseky zase otevřou, motoristé určitě dobrou práci ocení. Přesněji řečeno dobrý výsledek té práce. A ocení ho nejspíš bez zbytečných slov. A taky nadávek, jimiž logicky jízdu mezi výmoly komentujeme. Obzvlášť, když sedíme ve voze sami.

Na straně druhé si přiznejme, že hotovo nebude nejspíš nikdy. Okamžik, kdy bychom si jako řidiči nebo správci mohli říct: „Teď je všechno opravené!" se nachází nejspíš kdesi v nekonečnu.

jiri.jira@denik.cz