Komunální volby klamou: hlasy pro outsidery dostanou lidé na čele

V praxi to může vést k paradoxům, kdy lídr a další lidé na předních pozicích mohou být zvoleni i přesto, že získají méně hlasů než preferovaní kandidáti na spodních „nevolitelných" místech. Hlasy pro ně naopak paradoxně přispějí ke zvolení osob na čele listiny.

Největším problémem systému tak není pouze fakt, že může být nespravedlivý, ale i skutečnost, že ho voliči dobře neznají a nemohou tak své favority dostatečně zohlednit.

Hlasy pro stranu splývají a jsou v podstatě identické s preferenčními hlasy pro její kandidáty. Navíc volič tento sdružený charakter hlasů nemá šanci rozpoznat. Obvykle se domnívá, že dává hlas konkrétnímu kandidátovi.
Místo toho ale označením kandidáta dává hlas jeho straně, a současně dává kandidátovi „pouze" preferenční hlas.

Kdyby tyto preferenční hlasy, spolu s hlasy, které kandidáti získají díky hlasům pro stranu jako celek, rozhodovaly o pořadí přímo, byla by situace stále ještě přijatelná a nevědomost voliče o volebním systému by nehrála tak závažnou roli a platil by princip, který volič očekává – tedy že o zvolení kandidátů rozhoduje přímo počet hlasů.

Jenže skutečnost je jiná. K postupu na volitelné místo nestačí získat více hlasů než ostatní. Musíte získat o deset procent více než průměr hlasů na kandidáta na listině. Vůbec tedy není podstatné, kolik hlasů mají kandidáti na čele, podstatný je celkový průměr a jeho překročení o 10 procent.

Mohli jsme se setkat s řadou případů, kdy se kandidáti cítili poškozeni, protože se do zastupitelstva nedostali, i když měli výrazně více (někdy i v násobcích) hlasů než spolukandidáti ze stejné listiny.

Rozhodující je totiž stále pořadí na listině. Zvolení „čelních" kandidátů tak paradoxně mohou zajistit hlasy odevzdané v dobré víře kandidátům na nižších pozicích.

Volební systém do zastupitelstev je nejsložitějším volebním mechanismem v Česku. Budí dojem otevřenosti k jednotlivcům, ale ve skutečnosti v něm často hraje prim pořadí kandidátů, které navrhují strany či sdružení.
To je velmi zarážející u systému, který se tváří, jako by v něm bylo možné volit jednotlivé osobnosti přímo a nikoli skrze pořadí na listině.

Voliči mohou hlasovat v dobré víře pro kandidáty, kteří sice nebudou zvoleni, ale jejich hlasy přispějí k zisku mandátů jejich kolegů na předních místech listiny.

Fakt, že volič netuší, že hlasem pro pana Omáčku může místo něj ve skutečnosti zvolit pana Sováka, je nepřijatelný. Tato neprůhlednost je hlavním a těžko omluvitelným nedostatkem systému.

Ten tak vyvolává mylná očekávání a vede voliče k určité volební strategii, která ale není při přidělení mandátů respektována. Volební proces je zavádějící, neprůhledný a lze diskutovat o tom, zda produkuje legitimní výsledky.

Jediný lék pro český komunální volební systém alespoň v menších obcích, je kandidatura samostatných osob, kdy každý kandiduje za sebe.

Tento systém využívá část menších obcí, ve kterých se kandidáti nebojí utkat se ve férovém souboji o hlasy lidí.

Rozhodují totiž pouze a jen hlasy voličů. Tento způsob je o něco pracnější pro kandidáty samotné. Ti totiž musí sami před podáním kandidátek obejít sedm procent voličů v obci, aby jim podepsali petici podporující jejich kandidaturu – například v Horní Vsi to znamená 18 podpisů.

Takto se volilo v obcích Černov, Bělá, Nová Buková, Veselá, Rynárec a mnoha dalších menších obcích nejen v okrese, ale v celé České republice.

Před volbami jsem se marně snažil přesvědčit stávající členy zastupitelstva v Horní Vsi, abychom přešli na tento spravedlivější systém voleb.

Podle mě by stálo za to uvažovat i o tom, zda by třeba pro obce do 500 obyvatel, kde většinou nekandidují žádné strany ani hnutí, nemohl být tento systém povinný. Uvidíme, zda příští komunální volby v roce 2018 budou spravedlivější.

Děkuji všem voličům, kteří mi dali svůj hlas.

Aleš Hamrle, kandidát do zastupitelstva v Horní Vsi

Čerpáno z: www.volby.cz a Tomáš Lebeda: Volební systémy poměrného zastoupení. Mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence. Vydalo Karolinum, Praha 2008.