Říkal, že on se fotbalově narodil 28. října 1981 a zkoušel moderátora Tomáše Matonohu, co ještě významného se ten den stalo. Matonoha řekl: „Bylo výročí založení republiky, ne?" Liška mu vpadl do řeči: „Houby republika! Barin se narodil!!!" Fotbalista Milan Baroš je pořád pojmem, i když jeho poslední výstupy v reprezentaci nebyly příliš slavné,

a snesla se na něj ostrá kritika. Teď odmítl zajímavé nabídky z arabských zemí a USA a bude zase hrát za Baník Ostrava. Někdo řekne: Asi se na víc necítí. Sympatické je ale něco jiného. Za prvé se Baroš zřekl platu i prémií, obojí chce věnovat na rozvoj fotbalové mládeže. A za druhé odmítl hrát jinde včetně Sparty, které se daří líp.

Říká, že k Baníku má vztah, a nemohl by hrát za jeho konkurenta. „Nepřišel jsem nikomu nic dokazovat, přišel jsem pomoci mateřskému klubu v boji o záchranu." To zní jako slova vyzrálého muže se srdcem, který dříve působil jako primadona a frajer, ale prošel zkušeností odmítnutí a opovržení. Snad se časem zařadí mezi takové vyzrálé hráče, jakými jsou Jaromír Jágr či Pavel Horváth.

Barošův příběh jako by dokládal to, že mladý muž dnes musí padnout na hubu a pocítit bolest, aby dospěl. Ženy to nepotřebují, protože se s bolestí setkávají dřív a pravidelně, na rozdíl od mužů znají bolest menstruace a porodu. Ale mužům západní civilizace dnes chybí dávný bolestivý iniciační rituál, při kterém třeba Indiáni propichovali kůži mladých chlapců a nechávali je o samotě.

A jak tvrdí americký mnich Richard Rohr, který symbolické iniciace obnovuje, dnes muži nedozrají a buď jsou zženštělí, nebo si pořád něco dokazují. Touží stoupat nahoru, ale stanou se z nich staří blázni, kteří se bojí sestupu dolů a neunesou porážku. Jednoho mi trochu připomíná náš současný prezident, který neumí odejít bez toho, aniž by urážel svého předchůdce.