To katolická církev si už nového „trenéra" vybrala. Po odstoupení kouče Benedikta vede tým papež František. Podobnost církve a fotbalu mě v předvelikonoční době napadla už proto, že papež je z fotbalové velmoci Argentiny a  sám je fandou místního klubu San Lorenzo. Je sympatický i tím, že odmítl některé pocty církevních bossů a je z Latinské Ameriky, kde je víra v Boha radostnější a přirozenější.

Fotbal má řadu společných rysů s náboženstvím. Stejně jako věřící v kostele sledují dění u oltáře, tak i diváci v ochozech sledují na trávníku boj obětujícího se dobra (domácí hráči) se zlem (hosté). Fanoušci se se svými komentáři, „modlitbami" a  povstáním aktivně zapojují do celého obřadu na hřišti a  klubové vlajky připomínají prapory při náboženských procesích.

Obojí obřady mají své písně a rituály, místo pozdravení pokoje se spřátelení diváci v ochozech objímají. Kněží a  ministranti mají stejně jako hráči a rozhodčí dresy. I fotbal má své světce a posvátné předměty jako kopačku Antonína Panenky, která dala gól v roce 1976. Když někdo na hřišti zhřeší proti pravidlům, dostane kartu a pak ho čeká zpověď u trenéra.

Církev i fotbal je týmová hra a obojí vytrhává člověka ze všednosti. Ale zároveň je obojí tvořeno pouze lidmi, a proto se církev ani fotbal občas nevyhne různým skandálům. Ani jedno není věc rozumu: Svůj tým i svou církev přece podporujeme, i když prohrávají. A církev nerovný boj s tímto světem prohrává už asi dva tisíce let.

Ale přestože se její zápas neměří góly, občas musí i ona řešit změnu taktiky, aby neztrácela moc fanoušků. Stejně jako trenér Bílek, který snad v konkláve fotbalových kardinálů obstojí.