Spálenou zemi za sebou nechalo duo Andrej Babiš a Alena Schillerová. Válka na Ukrajině ji následně důkladně zasypala solí a my nyní schytáváme rány pěstí v podobě rostoucích cen. Zejména energie jsou v tomto ohledu na steroidech. Lidé proto na Vysočině proto berou útokem sklady uhlí, jako kdyby měla začít topná sezona.
Zkrátka nečekají sveřepě na pomoc zvenčí a snaží se situaci řešit vlastními silami. A to je při pohodlné a skrz na skrz mylné opoziční rétorice „o všetky se má posťarať stáť!“ obdivuhodné. Stát se totiž o lidi nemá starat, nýbrž vytvořit takové prostředí, aby byli schopní se postarat sami o sebe.
Nakolik to však vládá zvládá je debata na jindy, neboť proti raketově rostoucím cenám energií toho jednotlivec nemůže dělat mnoho. Ale pár možností má, včetně nákupu uhlí. Například lze navařit na několik dní dopředu a pak si jídlo jen ohřívat, nesvítit v místnostech, kde to není třeba, používat úsporné žárovky, vypínat elektrické spotřebiče, když je nepoužíváme. Sprchovat se v práci nebo po sportu a když už doma, tak dát šanci studené sprše. Po překonání úvodního šoku lze takto zlepšit nejen své finance, ale i zdraví.
Jasně, jsou to všechno jen drobnosti. Kapky v moři. Jenže válka na Ukrajině ještě nějakou dobu asi potrvá, inflace poroste a ceny také. Ty drobnosti se pak v dlouhodobém horizontu naskládají. Ostatně jak napsal David Mitchell ve svém románu Atlas mraků: co jiného je moře než spousta takových kapek?
