Za časů vzkvétající vlasti lidé, jimž byla příroda za macechu, jakoby ani neexistovali. V lepším případě přežívali v ústavních klecích.
Pak čas trhl oponou a zjistilo se, že někdo takový mezi námi skutečně je. Jenže se pořád nevědělo, jak se na „jiného“ člověka tvářit, takže se raději předstíralo, že není spatřen.
A dnes, kdy už bychom to všechno spíše měli než mohli vědět? To pro změnu předstíráme, že se napřed musí povést důležitější věci než nějaký barák, který pomůže několika nešťastníkům utéci z naprostého zapomnění.
Všem takto smýšlejícím doporučuji jediné. Zajděte se za těmito „dětmi“ podívat. Okamžitě budete mít jasno v tom, co vlastně je a co není zásadní.
