Po dálnici do Jihlavy si zapálil dva jointy, při druhém už jsem se necítil moc bezpečně.

Tuto příhodu jsem si vybavil po tiskovce pelhřimovských policistů, kteří říkali, že se zvyšuje počet řidičů pod vlivem marihuany a rapidně se snižuje věk jejích prvokonzumentů. (Řidiče pod vlivem „trávy" teď chytili i o víkendu v Ústrašíně).

Vzpomněl jsem si i na známého, který tvrdil, jak mu marihuana pomáhá. Pak mu ale jednou už nestačila, a zkusil pervitin, po kterém mu museli pomoct jiní – a to převézt ho do léčebny v Jihlavě. A vzpomněl jsem si i na čtvrť v San Francisku, kde žijí hippies, kteří v 60. letech kromě jiného holdovali marihuaně. Dnes jsou z některých sedmdesátníků slušné trosky, jedni prodávají turistům cetky, druzí jen bubnují v parku a žebrají. A to někteří kouřili „jen" marihuanu, nic tvrdšího.

Proto už nevěřím zastáncům legalizace „trávy". Podíl lidí, kteří se k ní připoutají nebo sklouznou dál, je velký. A jak stárnu, tak mi vadí i to, když je někdo pořád v pohodě – jak huliči rádi tvrdí. Myslím, že cílem života není být furt v pohodě, ale prožít si všechno i s překážkami, a ne unikat od nich do vysmátého světa. Jenže tuto vůli stavět se k problémům čelem těm mladým lidem, které vidím ráno hulit v parku u pelhřimovské střední školy, zřejmě jejich rodiče nepředali.