Historikové zmiňují, že byla překvapivě mnohde vítána s nadšením, protože řada lidí v Evropě se utápěla v pocitech zvláštního zmaru, zklamaných očekávání a nudy. Válka jim ze začátku mohla připadat jako dobrá změna.

Brzy přišlo vystřízlivění. S válkou přišly bojové plyny i zárodky bolševismu a nacismu. Byla to jatka. „Do zákopů padá tiše bílej sníh, ze zákopů slyšet nářek raněných. Jeden nohy zlámaný, druhej oči spálený, třetí prosí kamaráda o doražení," zpívá se v známé písni o italské frontě, kde bojoval i můj praděda. Pomníky padlých z této války jsou v každé vsi.

Nechci zbytečně strašit, ale už jsem slyšel názor, že dnes zažíváme podobné pocity jako lidé před sto lety. Roupama nevíme, co vymýšlet, čím se zabavit a nechat šokovat. Jako bychom čekali změnu zvenčí. Mezi nejvyhledávanější věci na internetu údajně patří zoofilie. Opilí turisté za cenu těžkého zranění sjíždějí sjezdovku na raftu. Zvláštní lhostejnost k životu jde od nechuti mít děti přes agresivitu na silnicích, drogy, adrenalinové zážitky, nudu až po sebevražedné teroristy.

Historik Martin Kovář z Univerzity Karlovy ke stému výročí války poznamenal: „Dnes velká většina lidí v Evropě sdílí přesvědčení, že už jsme dostatečně vzdělaní, moudří, kultivovaní a vyspělí na to, abychom nevedli velké války." Jenže to samé si podle něj mysleli i lidé před sto lety – a jak to skončilo.

Podle Kováře není dané, že mír vydrží navždy. Historik dodává, že míra informovanosti je dnes navzdory internetu povrchnější než před sto lety a že současné elity (politici, umělci, podnikatelé) nejsou vzdělanější než ty tehdejší. Máme ale tu výhodu, že se můžeme z historie poučit.