A výsledek byl pro mě překvapivý: Netušil jsem, že časově bude kosa na jedné řadě jen o pár desítek vteřin pomalejší. Sice jsem byl víc udýchaný, ale zase mi neřval do uší motor křovinořezu, nemusel jsem mít na hlavě chránič, nebolela mě od stroje záda 
a víc jsem si zacvičil. A taky se vysoká tráva na kosu nenamotává, takže není potřeba občas zastavit a vypínat stroj.

Postupně jsem to začal domýšlet dál. Když budu používat jen kosu, tak ušetřím pohonné hmoty do křovinořezu. A když s sebou ponesu kosu, tak vlastně už nepotřebuju jet do lesa oklikou přes sousední vesnici autem a devastovat jeho tlumiče přes kořeny, ale můžu jít zkratkou – lesní cestou pěšky. 
A to máme další úsporu pohonných hmot.

Zároveň jsem si vybavil, jak jsme s kamarádem Václavem chodili po základní škole vyžínat do lesa jen srpem (křovinořezy snad ještě ani nebyly) a kolik legrace jsme přitom zažili.

Nejsem žádný ekolog a třeba ve sporu o kácení stromů napadených kůrovcem na Šumavě stojím na straně lesníků. 
A třeba naši zahradu, kde je souvislá plocha trávy, radši budu dál pohodlněji sekat sekačku než kosou.

Ale to, že v lese mezi stromky je kosa jen o malinko pomalejší než křovinořez, mě překvapilo a říkám si, že takhle asi budu muset v době ekonomické krize přemýšlet i o dalších věcech – jde zároveň o úsporu peněz, ekologii i o zdraví. Chvilku jsem si říkal, jestli křovinořez neprodat, ale hned jsem to zamítl. Využiju ho jinde a do lesa si ho určitě zase budu pravidelně brát, až zestárnu a zlenivím. Ale možná mě nadšení pro kosu přejde a možná to moc řeším a moc o tom přemýšlím.

Ve státních Lesích České republiky to určitě tak do hloubky nepromýšlejí. A navíc: Ty stromky bude kácet asi až můj pravnuk, já už u toho nebudu.