Zpoza návsi na nás tak občas vykoukne sytě modrý dům, při výjezdu z vesnice se s námi loučí svítivá zeleň z právě dokončeného baráčku a na horizontu nám krásně růžová vilka optimisticky vzkazuje, že vše není tak zelenomodré či oranžovorudé, jak se na první pohled zdá.

Touha být viděn je, jak vidno, v současnosti nepotlačitelná.

Ovšem, kdo na to má koukat, je věc druhá. Stejně tak lety ověřený tradiční ráz vesnic mizí s každým domem, který dostane potřebné přípojky a stane se součástí velkého ucha satelitu, který k vesnici či městu pojí pouze čerstvě zablácená komunikace od tatrovek vozících materiál.

Mocný vliv na současnou výstavbu má také sedmá velmoc, média. Proč staví další katalogový dům, kde se mísí potřeby dvaceti lidí, opravdu se vítězi bude v tomto domě dobře bydlet?

Kdo je však majitelem vkusu a citu pro okolí, na tom se neshodne nikdo a je to také dobře. Doufám ale, že tak jako nyní pobaveně pohlížíme na „podnikatelské baroko“ 90. let, budeme za čas pohlížet na křiklavé mozaiky dneška. S úsměvem? Pochybuji.