Ta mi čas od času vypráví, co všechno musí své ratolesti do školy koupit. Věřím jí, že vůbec nepřehání. Kvalitní pero stojí přes stovku, za desky na sešity zaplatí stovky dvě, dále musí pořídit temperové a vodové barvy, přezůvky, pastelky, desky na písmenka a na číslice a tak dále. A to nepočítám nejnákladnější položku – školní tašku. Snad každý den má nákupní seznam, s nímž běží do papírnictví, a bankovky doslova létají z peněženky pryč, ani se tam neohřejí. Ne nadarmo se říká, že děti jsou drahý koníček.
To mi připomíná článek, na který jsem nedávno narazila na internetu. V něm vystudovaný inženýr, který měsíčně pobírá výplatu dvanáct tisíc v zaměstnání, jež horko těžko po dvou letech od promoce sehnal, vypočítává, co všechno musí s přítelkyní zaplatit. Každý měsíc jim po uhrazení nezbytných položek prý zbývají asi jen dva tisíce k dobru.
To pak ani není divu, že si za této finanční situace neodvažují pořídit dítě. A takových mladých párů je více. Možná by potomky i chtěly, ale většinou by nejdříve rády splatily hypotéku, vybavily byt či dům, sehnaly dobře placené zaměstnání a něco našetřily. Už v prvním bodě ale nacházím „menší" zádrhel – při hypotéce na pětadvacet let se jaksi čas na početí rapidně krátí. Říká se, a je to bezesporu pravda, že dětský úsměv je k nezaplacení. Pokud se ale podmínky pro mladé páry neotočí k lepšímu, bude pro některé z nich k nezaplacení doslova.
