Netušili jsme, jak se maďarsky řekne Slunce, natož zatmění. U stánku jsme nakoukli do novin, kde byl nakreslený mrak. Zoufale jsme stopovali na jih, podvědomě jsme věřili, že tam bude jasno.

Naštěstí nás jeden zběsilý řidič zavezl do míst, kde nebyl mrak. Právě včas. Ochladilo se, zvedl se vítr. Psi z vesnice začali výt, ptáci létali nízko.

Při zatmění jsem měl divný dojem z toho, že v jinak dobře „šlapajícím" vesmíru dojde k takové výchylce. Skoro se mi zdálo, že už stačí jen málo a může být konec světa. Tváří v tvář zatmění bylo prostě znát, jak je člověk bezmocný. Podobný pocit máte na horách, u moře nebo na poušti.

Bránit se tomuto pocitu lze asi jedině snahou nedopustit to jediné zatmění, které můžeme ovlivnit, a to je částečné nebo úplné zatmění srdce.