Přemluvit člověka na ulici, aby se podělil o svůj názor, a ještě k němu prozradil své jméno a nechal se vyfotit, to je často svízel. Pamatuju si, že mě kdysi, ještě jako středoškolskou studentku, oslovili reportéři Pel᠆hřimovského deníku. Netušila jsem tehdy, že někdy budu na jejich místě. Anketní otázku jsem jim ochotně zodpověděla, a ještě jsem si pak svou odpověď i s fotkou doma hrdě vystavila. To už dneska patrně nikdo nedělá.
Ještě dvakrát rychleji lidé prchnou, jakmile reportér zmíní, že se chce zeptat na volby. A to je samozřejmě nenutíme, aby se svěřili, komu svůj hlas zítra hodlají dát.
Existuje ale pár výjimek – lidé, kteří řeknou, co si myslí, bez okolků. Ať už je mi jejich názor jakkoli blízký, či vzdá᠆lený, patří jim vždy mé uznání za to, že se za něj nebojí postavit.
