V mém okolí ale stejně jen málo lidí věří prosazení tohoto zákazu. Bavila jsem se na toto téma vlastně jen s nekuřáky, podle mých zkušeností, rozebírat s kuřákem zákaz kouření na veřejných místech totiž nemá smysl.

Těžko se mi o tom píše, protože kouří i někteří mí velmi blízcí kamarádi, které mám ráda, ale jakmile přijde na přetřes cigareta, neznám přítele.

Vybavuje se mi příhoda ze střední školy, kdy jsme na toto téma zabrousily s kamarádkami u oběda. Ačkoli jsme proti kuřačce argumentovaly aspoň tři, nevymluvily jsme jí, že ji omezujeme, když jí zakážeme před námi kouřit.

Od této, podotýkám opravdu dobré, kamarádky se mi jednou dostalo i objasnění důvodů, proč vlastně kouřit začala. „Dobře se tak seznamuje. Prostě někoho poprosíš o cigaretu nebo si vedle něho zapálíš. Hovor pak už přijde sám," prohlásila tehdy něco v tomto smyslu.

Čerpala z vlastních zkušeností. Sama totiž začala chodit o velké přestávce kouřit s novými spolužáky ze střední, aniž by do té doby snad vůbec kdy držela cigaretu v ruce. Nebyla jistě jediný případ. Do maturity se takto „rozkouřila" podstatná část třídy.

Moc ráda bych této kamarádce a všem, kteří začali kouřit, aby snadněji navázali nová přátelství, vysvětlila, jak jejich neústupnost a netolerance škodí těm starým přátelstvím.

„Půjdeš si s námi někam sednout?" „Ne, holky, načichlo by mi oblečení i vlasy a já si dneska myla hlavu," zní často moje výmluva, o škodlivosti pro zdraví je zbytečné mluvit. „Tak já to vydržím bez cigarety, když ti to vadí!"

Teď přeháním, takový závěr už je – aspoň mezi mými přáteli – trochu science fiction, ale jednou v životě jsem to opravdu zaslechla.

dominika.dufkova@denik.cz