Stačí pravidelně procházet tou „správnou“ ulicí, v níž vedle prodejců super voňavek často postávají i výběrčí charitativních příspěvků.

Každé město takové místo  má. Ta ulička bývá přiměřeně úzká, kolemjdoucí se tudíž dokážou vysmeknout ze spárů žadonících jen stěží. Mám s tím malý problém. Ne snad, že bych nepřál dobré myšlence. Naopak!

Musíme si pomáhat. Jenom se poslední dobou už  začínám ve všech těch neustále se množících nadacích tak trochu ztrácet. Takže tahat co chvíli stokoruny, aniž bych pořádně věděl, v čí prospěch, často odmítám. Slušně, tiše.

Jeden výběrčí mně to ale nandal. Jeho výštěk „tak teda díky!“ bodl jako jehla do srdce. Na chvíli přestalo hřát i vědomí, že v mém milovaném běžeckém hnutí  doslova   vyběháme pro   potřebné desetitisíce korun ročně. Byl jsem     asociálem proti své vlastní vůli.