Někdo namítne, že není vůbec jarní, ale spíš podzimní. Pro mě ale jarní je. Jeho cílem je hřbitov v Čechticích, což je obec těsně za hranicemi Kraje Vysočina, na silnici z Pelhřimova do Benešova.

Na tomto hřbitově vedle sebe leží Richard Kybic a Jiří „Dědek“ Šindelář. První byl zpěvák, založil a skládal písně pro kapelu Turbo. Druhý byl baskytarista a spoluzakladatel Katapultu. Vdova pro Richardu Kybicovi se po jeho smrti před devíti lety pak vdala za Jiřího Šindeláře, proto jsou společně pohřbeni v jejím tehdejším bydlišti, Čechticích. (Zdráhal jsem se použít slova „společně odpočívají“, protože oba chlapi určitě neodpočívají a dál tam spolu „vaří“ na tři akordy.)

Oba muži tak vlastně „dožili“ na jednom místě, tedy jestli se vůbec o rockerovi může říci, že dožil. Jejich manželka byla věřící, takže měli oba církevní pohřeb v kostele. To u svobodomyslných rockerů není běžné. A při „Dědkově“ pohřbu před třemi lety dokonce v kostele pouštěli Katapult, což musel být pro kolemjdoucího tradičního katolíka, odkojeného unylými kostelními písněmi typu „Na své tváře padáme“, asi pěkný šok.

Společný hrob obou mužů nespojuje jen jejich manželka, ale podobný typ hudby. U Turba i Katapultu řadě hudebních kritiků vadila hudební i textová primitivnost a amatérismus. Dodnes se mezi příznivci Katapultu posměšně traduje výrok nejlepšího českého hudebního publicisty Jiřího Černého, který při zrodu kapely řekl, že skupina nevydrží déle než rok, protože je „vyhnaná manažerskými prášky“.

Přitom právě jednoduchost, škobrtající verše a nedokonalá, až skoro „zemědělská“ sóla jsou důvodem, proč se dodnes hity obou kapel hrají na každé vesnické zábavě nebo plese. Možná tak došlo na slova člena Beatles Paula McCartneyho, že největší frajeřina je napsat písničku na tři akordy. Co říci závěrem a jak se s chlapy rozloučit? Určitě nějak jednoduše: Chtěl jsem mít, ale snad až Někdy příště…

JAN MAZANEC