Přitom jsou lidé, kteří dokážou žít plný život i bez něj. Po Vánocích jsme přijeli k domu manželů, kteří mají dvě těžce postižená dvojčata. Zatímco kolegyně byla uvnitř s maminkou a dětmi, prohodil jsem pár slov s tatínkem. Už když mi ten obyčejný vesnický chlapík pevně stiskl ruku, cítil jsem, že tenhle člověk to má v životě hodně srovnané.

Není to asi žádná legrace 24 hodin denně v sobě tlumit všechny pochybnosti, obavy, smutek i palčivé otázky, neustále bojovat sám se sebou a ještě se snažit svým blízkým rozdávat naději. Ale pokud to někdo zvládne, tak ho to hodně posílí.

V jakém kontrastu oproti tomu jsou lidé, kterým nic nechybí, mají práci a vynikající zdraví, ale sami si ho huntují různými drogami nebo adrenalinovými zážitky. Přitom to dělají dobrovolně a většinová společnost jim ještě říká: jasně, je to vodvaz, máte na to přece právo.

Vzpomínám si v této souvislosti, jak spisovatel Jáchym Topol v Pelhřimově líčil zážitek z Grónska, kde mezi Eskymáky řádí těžký alkoholismus. Když tam prodavač jednoho zřejmě dotovaného obchůdku s potravinami viděl tragédie způsobené lihem, rozhodl se omezit výdělek a přestal nabízet alkohol.

To ale místní opilce naštvalo a poněvadž Grónsko patří pod Dánsko a Dánsko je členem EU, tak stížnost hnali až k evropským institucím. A naše slavná hrdá Evropa rozhodla, že lidská práva jednotlivce jsou i v tomto případě důležitější než vyšší odpovědnost za rodiny nebo společnost s přísnějšími pravidly. A tak prodavač musel opět nabízet destiláty…

jan.mazanec@denik.cz