Nadšení, které jsem týdny a vlastně i měsíce předtím měla, najednou vygradovalo. Doma jsme vše chystali týden, aby nástup proběhl bez nejmenších chybiček.

Vše muselo být dokonalé. Pak to přišlo. Zlomový den D. Já načesaná, v bílé halence a červené sukýnce, na zádech modro–oranžovou aktovku, kterou mi o Vánocích přinesl Ježíšek. Podotýkám, že v té době ji na zádech mělo snad dalších šest spolužáků (v té době nebyl žádný extra velký výběr), jsem pyšně spolu s maminkou nakráčela do velké budovy pelhřimovské obchodní akademie.

První stupeň mé základní školy byl kvůli nedostatku prostoru právě v budově této střední školy. Ještě teď vidím, jak se po chodbách proháněli studenti obchodní akademie, leckdy i jiné národnosti, a já z toho měla oči navrch hlavy. Pak ale přišel dlouho očekávaný okamžik, který se mi ve snech mnohokrát přehrával. S maminkou jsme lehce vkročily do 1.A.

Pak už nastal rychlý sled událostí. Seznamování se s novými spolužáky, paní učitelkou, učením… Jsou to krásné, nezapomenutelné vzpomínky. Milé děti, přeji vám, abyste na svůj první školní den nezapomněly, a abyste vykročily pravou nohou. Hodně štěstí!