A také občas pomyslím na majitele plechových skvostů. Ti, kteří za opratěmi těchto novodobých kočárů sedávají, se musí s lecčím vyrovnat. A nejsou to jenom loupeživé nájezdy banditů či občasná přílišná horlivost zejména pražských strážců zákona tamní dopravní džungle.
Je to i prachsprostá nelidská závist. Vyspělá společnost jižně a západně od našich hranic vnímá auto jako součást lidské důstojnosti, pracovitosti a schopnosti, třeba jako dobře padnoucí oblek. V našich končinách zůstává lepší kára i nadále symbolem bandy podvodníků, kteří jsou zralí leda na to, napařit jim za jejich hříšnou nenažranost pořádné daně!
Ti troufalejší dokonce neváhají vepsat vlastní světonázor klíčem od svého žigulíka přímo do provokativně se blyštícího laku vykořisťovatelovy limuzíny.
Taková rýha ve dveřích auta za půl druhého milionu leccos znamená. Pro majitele telefonát lakýrníkovi, jehož dílo převýší hodnotu ojeté fabie. A hlavně smutný důkaz, co že jsme my, Češi, pořád zač.
